ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1093.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1093/2020-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Vila Zuzanka s.r.o. , IČO: 05478898, se sídlem v Praze 6, V Šáreckém údolí 83/78, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované L. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zdržení se užívání pozemku žalobkyně a zákazu provádění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 36/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 51 Co 400/2019-90, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 61 C 36/2018-74, odmítl podání žalobkyně ze dne 19. 10. 2018 (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 51 Co 400/2019-90, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh žalobkyně neodmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dále které žalovaná považuje za v judikatuře dosud nevyřešené, případně které mají být podle jejího názoru dovolacím soudem posouzeny jinak.
Žalovaná v dovolání předkládá zejména otázku, zda je přípustné, aby soud po uplynutí zákonem stanovených lhůt pro podání žaloby na ochranu držby a zákazu provádění nebo odstraňování stavby ještě vydal meritorní rozhodnutí ve věci. Žalovaná uvádí, že nerozhodne-li soud v zákonem stanovené lhůtě, měl by pak žalobu bez dalšího zamítnout. Rozhodnutí soudu téměř po jednom roce od zahájení řízení považuje za exces a uvádí, že takto opožděně vydané rozhodnutí již nemůže sloužit k ochraně práv. Dále žalovaná pokládá otázku, zda platí požadavek ve smyslu §169 odst. 1 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí soudu i v případě mezitímních rozhodnutí. Namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami žalované, když se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na jedinou větu, přestože se žalovaná k meritu věci obsáhle vyjadřovala. Namítá zejména, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou, že držbu k cestě, jež je zatížena věcným břemenem nemá žalobkyně, nýbrž žalovaná, která je z tohoto věcného břemene oprávněna, tudíž je žaloba z rušené držby podaná žalobkyní v této části neprojednatelná. Odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a v souvislosti s ní namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedených námitek žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., neboť i přes to, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, ale změnil, věcně se jedná o totožnou situaci, kdy rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo ke skončení řízení jako celku, a je tudíž nežádoucí, aby v této fázi do řízení vstupoval dovolací soud, když věc ještě nebyla pravomocně skončena. Dále uvádí, že dovolání není přípustné rovněž s odkazem na §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí o žalobě z rušené držby. Rovněž namítá, že pokud žalovaná v dovolání konstatuje, že soud prvního stupně nerozhodl v zákonné lhůtě, jedná se o námitky směřující proti procesním vadám, které však nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dále podle žalobkyně žalovaná v dovolání uvedla pouze námitky týkající se merita věci, avšak odvolací soud v napadeném rozhodnutí zkoumal pouze otázku, zda byl soud prvního stupně oprávněn návrh žalobkyně odmítnout; námitky žalované, se kterými se odvolací soud neměl řádně vypořádat, byly proto podle žalobkyně nadbytečné. Dále se žalobkyně vyjádřila k námitce žalované ohledně toho, komu svědčí držba k cestě zatížené věcným břemenem. Uvedla, že držbu má v tomto případě nejen žalovaná jako oprávněná z věcného břemene, ale především také žalobkyně, která je i přes existenci věcného břemene stále vlastníkem předmětného pozemku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) – k) o. s. ř. pak obsahuje výčet rozhodnutí, proti nimž dovolání podle §237 není objektivně přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. g) dovolání podle §237 není přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby.
Ačkoliv napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v rámci řízení o žalobě z rušené držby není rozhodnutím o věci samé, přípustnost dovolání ani v tomto případě nemůže být dána a dovolací soud takové rozhodnutí nemůže přezkoumat. Přestože se nejedná o rozhodnutí přímo o meritu věci, odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela správně posoudil, že se žalobkyně podanou žalobou domáhá ochrany rušené držby a vydání zákazu provádění stavby ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku (§1003 a §1004 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Předmětem řízení je tedy bez jakýchkoliv pochybností žaloba z rušené držby. Jestliže je však zákonem objektivně vyloučena přípustnost dovolání proti usnesení, kterým bylo meritorně rozhodnuto o žalobě z rušené držby, tím spíše nemůže být dovolání přípustné proti usnesení, kterým bylo v určité mezifázi takového řízení rozhodováno o tom, zda žaloba obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti a zda ji lze z tohoto důvodu projednat či nikoliv. Pokud s ohledem na povahu řízení, jehož účelem je především poskytnutí rychlé ochrany držiteli a zamezení dalšímu rušení držby, zákon vylučuje možnost podat dovolání proti usnesení, kterým bylo o žalobě z rušené držby věcně rozhodnuto, je třeba postupovat a maiori ad minus tak, že ani o náležitostech takové žaloby v průběhu řízení dovolacímu soudu rozhodovat nepřísluší a přípustnost dovolání ani v takovém případě nemůže být dána. Opačný postup by zcela popíral smysl a účel institutu sloužícího k ochraně držby, pokud by do řízení v jakékoliv fázi vstupoval dovolací soud, a to zejména když není oprávněn přezkoumávat ani konečné rozhodnutí ve věci samé z důvodu objektivní nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Dále je dovolací soud nucen podotknout, že dovolací námitky žalované – zejména co se týče nedodržení zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí ze strany soudu prvního stupně, kdy závažnost tohoto pochybení dovolací soud samozřejmě nikterak nezpochybňuje – z převážné části směřují do merita věci. Odvolací soud se však v napadeném rozhodnutí žalobou na ochranu rušené držby a vydání zákazu provádění stavby zabýval pouze potud, zda v ní byly uvedeny veškeré zákonem stanovené náležitosti tak, aby mohla být žaloba vůbec projednána. K věcnému projednání žaloby a vydání meritorního rozhodnutí však v této fázi řízení zatím nedošlo, a proto by se dovolací soud ani v případě, že by dovolání v této věci nebylo objektivně nepřípustné, žalovanou předkládanými otázkami nemohl zabývat, neboť se nevztahují k dovoláním napadenému rozhodnutí, nýbrž až k rozhodnutí o věci samé, které však bylo vydáno později a které tímto dovoláním tudíž nemohlo být dotčeno. Z obsahu spisu dále plyne, že žalovaná proti následně vydanému meritornímu rozhodnutí podala odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, a věc tedy zatím nebyla pravomocně skončena. Své námitky proto může žalovaná uplatnit v probíhajícím odvolacím řízení.
Mimo to žalovaná ve svém dovolání ani řádně nevymezuje, v čem u jednotlivých předkládaných otázek spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a až na uvedení několika obecných nálezů Ústavního soudu neodkazuje na žádnou relevantní judikaturu dovolacího soudu, nevymezuje, jakou otázku považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, ani jaká konkrétní otázka by měla být oproti dosavadní ustálené rozhodovací praxi dovolacím soudem posouzena jinak, jak bylo avizováno v úvodu dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé nebylo dosud pravomocně skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu