ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1123.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1123/2020-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobkyně M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalovanému S. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 340/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 Co 147/2018-607, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 Co 147/2018-607, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 400 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Josefa Havlíčka.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 46 C 340/2002-555, ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavebně dosud nedokončený dům na p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 612 500 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-VI.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 Co 147/2018-607, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil v některých nákladových výrocích co do výše náhrady (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání má být dále přípustné také proto, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (o to však dovolateli zjevně nejde – k tomu viz dále). Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a žádá zrušení napadeného rozhodnutí.
Obsah všech předchozích rozhodnutí a obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění
– dále „obč. zák.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
V nyní projednávané věc již dovolací soud jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 367/2013-381, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 17 Co 242/2010-334, ve znění opravného usnesení
ze dne 17. 8. 2012, č. j. 17 Co 242/2010-334, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2009, č. j. 46 C 340/2002-196, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; mimo jiné s tím, aby nalézací soudy řádně odůvodnily závěry týkající se uplatněných vnosů žalovaného.
Nyní žalovaný namítá, že soudy učinily předmětem vypořádání pouze rozestavěný dům, ačkoli správně měly vypořádat i další dovolatelem navržené položky (garáž a vnosy). V původních rozsudcích soudy obou stupňů tvrzené vnosy dovolatele zohlednily (ačkoli podle jeho názoru nesprávně), po zrušení obou rozhodnutí Nejvyšším soudem však soud prvního stupně změnil názor a uvedl, že tyto položky nemohou být předmětem vypořádání, neboť nebyly navrženy ve lhůtě 3 let od zániku společného jmění manželů – účastníků řízení. Dovolatel namítá, že takový závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s předchozím rozhodnutím v této věci ze dne 24. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 367/2013-381); dovolací soud se uplatněnými vnosy vcelku podrobně zabýval, nalézacím soudům uložil, aby se vnosy rovně znovu zabývaly, a nelze tak nyní tvrdit, že nadále nejsou předmětem vypořádání. Poukazuje také na princip právní jistoty; několik let byl v dobré víře, že navržené položky jsou předmětem vypořádání a neměl z čeho dovodit, že bylo třeba je k vypořádání navrhnout dříve. Judikatura se změnila až v průběhu řízení, dovolací soud zaujal právní názor ohledně nutnosti navrhnout společné věci k vypořádání ve lhůtě 3 let od zániku společného jmění až v usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008.
Podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále „obč. zák.“) nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Již v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, Nejvyšší soud uvedl: „S prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006). Z toho vyplývá, že v řízení o vypořádání BSM (i SJM) může soud vypořádat jen ten majetek, který účastníci řízení navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku.“
V usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, pak dále doplnil: „Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti ,pátrá‘ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení.“
Dovolatel patrně předpokládá, že právní názor, podle něhož v řízení o vypořádání SJM může soud vypořádat jen ten majetek, který účastníci řízení navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku, přijal Nejvyšší soud v reakci na změnu právní úpravy provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterou došlo k opuštění institutu bezpodílového spoluvlastnictví (BSM) a jeho nahrazení společným jměním manželů (SJM). Domnívá se, že právě tato změna vedla dovolací soud k přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe, podle které soud z úřední povinnosti pátral po společném majetku manželů.
Tak tomu však nebylo. K zavedení zákonné domněnky vypořádání BSM (později SJM) do právního řádu došlo již zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Pravidlo, že v řízení o vypořádání BSM (i SJM) může soud vypořádat jen ten majetek, který účastníci řízení navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku, tak platilo již od 1. 4. 1983. Skutečnost, že dovolací soud se k této otázce vyslovil patrně až v rozsudku ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2679/2004 (dále např. již zmíněný rozsudek
ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další) na věci nic nemění; předmětná právní úprava platila již v době zániku manželství účastníků řízení.
Zákonem č. 91/1998 Sb., pak byla zákonná domněnka vypořádání BSM (nově SJM) pouze přesunuta z tehdejšího §149 odst. 4 obč. zák. (ve znění do 31. 7. 1998) do §150 odst. 4 obč. zák., a došlo rovněž k jejímu formulačnímu zpřesnění: podle §149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998 byla domněnka vypořádání podmíněna tím, že „bezpodílové spoluvlastnictví manželů nebylo na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu“, podle §150 odst. 4 obč. zák. byla podmínkou nastoupení zákonné domněnky vypořádání společného jmění manželů skutečnost, že „do tří let od zániku nebyl podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu“. To však byla reakce na dříve vedenou polemiku o tom, zda lze uzavřít dohodu o vypořádání BSM i po uplynutí zákonné tříleté lhůty v případě, že již bylo zahájeno řízení o vypořádání BSM (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2574/98); obsah zákonné domněnky vypořádání společného jmění se novelou z roku 1998 nezměnil.
Protože nešlo o změnu právního názoru dovolacího soudu, nýbrž o výklad nové právní úpravy, nelze argumentovat právní jistotou; argumentace dovolatele by vedla k závěru, že právo začíná skutečně platit až ve chvíli, kdy je judikováno Nejvyšším soudem, což je závěr zjevně absurdní.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani skutečnost, že se soudy v nyní projednávané věci již dříve uvedenými položkami zabývaly, a nezakládá ji ani požadavek Nejvyššího soudu, aby se nalézací soudy v dalším řízení vnosy dovolatele znovu zabývaly.
Dovolatel hojně cituje z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, zejména pasáže, v nichž se dovolací soud vyjádřil k tvrzeným vnosům dovolatele. Již odvolací soud však k tomu příhodně uvedl: „Nelze nevidět, že dovolací soud se zabývá pouze těmi dovolacími důvody, které dovolatel v podaném dovolání vymezí a které podléhají přezkumu dovolacím soudem. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal dovolací soud pouze na to, že výsledky dokazování k tzv. vnosům žalovaného jsou nejasné a umožňují dvojí výklad, což je nesprávné a v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., čímž došlo k vadě řízení, která nebyla odstraněna ani za odvolacího řízení.“
Dovolatel s takovým závěrem nesouhlasí, ačkoli připouští, že dovolací soud se v předchozím řízení zabýval vnosy dovolatele pouze „v rámci uplatněných námitek žalovaného“. Šlo o dvě námitky: nesprávný výpočet vnosu ve výši 381 290 Kč a nesprávné skutkové zjištění týkající se poskytnutých půjček, resp. s tím související námitky neprovedení důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a nedostatku odůvodnění. Každé z těchto otázek věnoval dovolací soud samostatný bod odůvodnění (body 4 a 5), avšak zabýval se jimi pouze v rozsahu podaného dovolání; dovolací soud byl vázán aktuálním stavem řízení.
Skutečnost, že se dovolací soud v předchozím rozhodnutí zabýval námitkami dovolatele, které se týkaly tvrzených vnosů, vychází z předmětu dovolacího řízení, který v souladu se zásadou projednací a zásadou dispoziční nastolil dovolatel. Jinými otázkami se dovolací soud nemohl v dovolacím řízení zabývat, přičemž nastolenými otázkami se mohl zabývat pouze v rozsahu jejich přípustnosti. Bylo by v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu ( reformatio in peius ) a rovněž se zásadou rovnosti účastníků řízení, pokud by dovolací soud z vlastní vůle nastolil otázku včasnosti uplatnění skutkových tvrzení. Předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci proto nelze chápat jako příkaz nalézacím soudům, aby vnosy pojaly za předmět řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolací soud neprodleně rozhodl o podaném dovolání, nerozhodoval již samostatným rozhodnutím o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu