ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1132.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1132/2020-972
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Š. , narozené XY a b) J. Š. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Marcelou Ducháčkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovaným 1) J. E. , narozenému XY, 2) J. E. , narozené XY, oběma bytem XY a 3) H. S. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 26/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 11. 2019, č. j. 22 Co 244/2019-923, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku ve výši 1129 Kč vše k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jiřího Štancla do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 17 C 26/2005-880, zamítl žalobní návrh, aby soud zřídil „služebnost stezky a cesty, spočívající v právu jezdit v obvyklém rozsahu potřebném pro řádné užívání nemovitostí – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova bez č. p./č. e. průmyslový objekt a parc. č. XY, a to vozidly o nosnosti do 7,5 tun, ve prospěch každého vlastníka těchto nemovitostí, přes pozemky parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY, v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu číslo 2082-33/2014 ze dne 28. 4. 2014, schváleném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY dne 21. 5. 2014 pod č. XY, vše v katastrálním území XY, obci XY, a v povinnosti každého vlastníka pozemku parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY strpět výkon práva ze služebnosti cesty, přičemž nemovitosti jsou zapsány na listech vlastnictví č. XY, č. XY a č. XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY.“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobci si počínali hrubě nedbale, když se před uzavřením kupní smlouvy nepokusili se žalovanými, resp. jejich právními předchůdci dohodnout o možném přístupu, nemovitosti zakoupili za sníženou cenu s vědomím, že nejsou napojeny na veřejnou komunikaci a zjevně spoléhali na to, že zajištění přístupu dosáhnou následně jinak.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 22 Co 244/2019-923, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Oba soudy již ve věci rozhodovaly, a to soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 17 C 26/2005-593, jímž žalobě na zřízení služebnosti stezky a cesty dle požadavku žalobců vyhověl. Jeho rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2018, č. j. 22 Co 308/2015–716. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tak učinil poté, kdy byl z důvodu podání dovolání žalovanými rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 22 Cdo 1470/2016-703, zrušen jeho původní rozsudek ze dne 19. 11. 2015, č. j. 22 Co 308/2015–673, kterým tento odvolací soud dřívější rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku aplikace §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), v případě nabytí nemovité věci s vědomím, že k ní není zajištěn přístup. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nalézacím soudům zejména vytýkají, že se nezabývaly všemi podmínkami, které předestřel Nejvyšší soud ve svém rušícím rozhodnutí. Tvrdí, že se soustředily výlučně na jednu z nich, a to zda se dovolatelé před uzavřením kupní smlouvy pokusili dohodnout se žalovanými na možném přístupu. Podle názoru dovolatelů skutečnost, že nalézací soudy nepřezkoumaly i ostatní podmínky, zejména pak dobrou víru nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolanou kupříkladu vyjádřením zcizitele, či stavem terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával, má za následek, že plně a dostatečně nedostály parametrům přezkumu, jež ve svém rozhodnutí nastolil Nejvyšší soud. Rovněž dovolatelé tvrdí, že věděli o tom, že se s žalovanými na možném přístupu pokoušeli neúspěšně dohodnout již jejich právní předchůdci. Domnívají se proto, že již pouhou vědomostí o postoji žalovaných naplnili požadavek Nejvyššího soudu oslovit vlastníky pozemků s nabídkou na povolení nezbytné cesty, a to i přesto, že oslovení neučinili osobně, ale prostřednictvím právních předchůdců. Tento postup jejich právních předchůdců společně s povědomostí žalobců o něm, vylučuje hrubou nedbalost, a tedy i důvod, pro který soud nebytnou cestu nepovolí. Dále dovolatelé namítají vadu řízení, kterou spatřují v neprovedení některých důkazů. Za správné pak nepovažují ani rozhodnutí nalézacích soudů v otázce náhrady nákladů řízení a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Podle žalovaných není dovolání žalobců přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu i v souladu se závěry vyplývajícími z jeho rušícího rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1470/2016 ze dne 30. 1. 2018. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz) ].
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. v případě nabytí nemovité věci s vědomím, že k ní není zajištěn přístup.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
Nejvyšší soud v rušícím rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016 poukázal na obecné závěry vyplývající z jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 ze dne 15. 11. 2016, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018, proti kterému byla podána ústavní stížnost, která byla následně usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 424/17 odmítnuta, a vyložil, že není možné akceptovat postup odvolacího soudu, který za situace, kdy žalobci koupili nemovitost s vědomím, že k ní nemají zajištěn žádný přístup ani se o žádné právní zajištění přístupu nijak nesnažili, zcela vyloučil aplikaci §1032 odst. 1 písm. b) o. z. s odůvodněním, že lze jejich jednání omluvit faktickou existencí cesty využívanou jinými podnikatelskými subjekty. Současně odvolací soud zavázal, aby se ve svém novém rozhodnutí vypořádal s námitkou žalovaných, že si žalobci způsobili nedostatek přístupu úmyslně či z hrubé nedbalosti.
Nejvyšší soud pro úplnost opět shrnuje závěry vyplývající z jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, z nichž je nutné vycházet při posouzení otázky aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. v případě nabytí nemovité věci s vědomím, že k ní není zajištěn přístup. Především v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016).
Dále uvedl, že „koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost).“
V témže rozhodnutí také dovolací soud vyložil, že „při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis z katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016).
Poznamenal, že „při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v §1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“
V intencích shora uvedených judikaturních závěrů se nalézací soudy projednávanou věcí zabývaly znovu a vyšly z následujících skutkových zjištění: 1) žalobci nepochybně ještě před uzavřením kupní smlouvy věděli, že k nemovitostem, které hodlají nabýt do svého vlastnictví, není zajištěn přístup, 2) před uzavřením kupní smlouvy se nepokusili se žalovanými, resp. jejich právními předchůdci o povolení nezbytné cesty dohodnout, 3) nezjišťovali dokonce ani stanovisko žalovaných, resp. jejich právních předchůdců a vycházeli pouze z informace, že předchozímu vlastníkovi nemovitostí se přístup zajistit nepodařilo, 4) neexistence přístupové cesty se významně promítla do kupní ceny, která byla z tohoto důvodu několikanásobně nižší, než zjištěná cena nemovitostí. Odvolací soud současně poukázal na to, že ani následný postup žalobců nelze hodnotit jako snahu zajistit si přístup k nemovitostem dohodou se žalovanými, resp. jejich právními předchůdci. Žalobci totiž nedoložili, že by po uzavření kupní smlouvy kontaktovali žalované a navrhli jim nějaké konkrétní řešení přijatelné pro obě strany a žádný návrh žalobců, který mohl být reálným základem pro zřízení služebnosti cesty dohodou, neshledal odvolací soud ani v samotném soudním řízení.
S ohledem na tato zjištění pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že žalobci si počínali hrubě nedbale, jestliže zakoupili nemovitosti za výrazně sníženou cenu s vědomím, že nejsou napojeny na veřejnou komunikaci a přitom se nepokusili se žalovanými, resp. jejich právními předchůdci dohodnout o možném přístupu a zjevně spoléhali na to, že se jim přístup k nemovitostem později podaří zajistit jinak.
K tomu dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o tom, zda žalobci jako nabyvatelé nemovitých věcí, ke kterým nebylo zajištěno spojení s veřejnou cestou, jednali hrubě nedbale či dokonce úmyslně ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z., zvážil veškeré okolnosti a jeho úvaha, že právě v této věci byly naplněny podmínky pro to, aby žalobcům nebylo vyhověno a nebyla zřízena služebnost cesty pro jejich hrubě nedbalé chování před nabytím nemovitostí, ke kterým nebyl zajištěn přístup, ale i po nabytí vlastnictví k těmto nemovitostem, je řádně odůvodněna a dovolací soud ji neshledává jako zjevně nepřiměřenou.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani žalobci namítaná vada řízení spočívající v neprovedení některých důkazů, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Dovolatelé rovněž napadají výslovně i rozhodnutí nalézacích soudů v otázce náhrady nákladů řízení; v této části však není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu