ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.151.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 151/2020-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně AVIATIK KLUB Česká Lípa, z.s. , IČO 63778041, se sídlem v Dobranově 17, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalované RAMŠ, spol. s r.o. , IČO 48292745, se sídlem v České Lípě, Sosnová 75, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 164/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 5. 2019, č. j. 30 Co 59/2019-462, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Marie Vítkové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 38 C 164/2016-356, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 12. 2018, č. j. 38 C 164/2016-391, výrokem I. rozhodl o zřízení služebnosti nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 321/3 a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemek parc. č. 319/4, který byl vyčleněn z pozemku parc. č. 319/1, na pozemek parc. č. 321/3, vše v obci Sosnová, katastrálním území Sosnová u České Lípy, dle geometrického plánu L. K. č. XY ze dne 11. 6. 2014, bez časového omezení užívání, tedy po dobu celého týdne, v pracovní dny i o víkendech, v kteroukoli denní i noční dobu, s šířkou komunikace 3,5 metru, šířkou nezpevněných krajnic 0,5 metru a délkou zpevněné komunikace 32 metrů. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku úplatu za zřízení služebnosti nezbytné cesty a odčinění újmy za zřízení práva cesty ve výši 32 800 Kč. Výrokem III. rozhodl o oprávnění žalobkyně na pozemku parc. č. 319/4, který byl vyčleněn z pozemku parc. č. 319/1, zřídit z pozemku parc. č. 316, vše v obci Sosnová, katastrální území Sosnová u České Lípy, sjezd s propustkem, a to v rozsahu geometrického plánu V. K. č. XY ze dne 11. 6. 2014, a v rozsahu technické dokumentace zpracované M. S., o šíři propusti 7,5 metru, délce propusti 5 metrů, šířce komunikace 3,5 metru, šířce nezpevněných krajnic 0,5 metru a délkou zpevněné komunikace 32 metrů. Výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 51 894,50 Kč a výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů státu ve výši 5 628,60 Kč na účet Okresního soudu v České Lípě.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 30 Co 59/2019-462, ze dne 6. 5. 2019, jako odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zřízení práva nezbytné cesty, a to sjezdem po pozemku parc. č. 316 přes pozemek parc. č. 319/4, který byl vyčleněn z pozemku parc. č. 319/1 ve vlastnictví žalované, na pozemek parc. č. 321/3, vše v obci Sosnová, katastrálním území Sosnová u České Lípy, dle geometrického plánu L. K. č. XY ze dne 11. 6. 2014, za současného uložení povinnosti žalobkyni nahradit úplatu žalované za zřízení práva cesty a odčinění újmy za zřízení práva cesty ve výši 27 060 Kč; a dále vyslovení, že žalobkyně je oprávněna na pozemku parc. č. 319/4, který byl vyčleněn z pozemku parc. č. 319/1, zřídit z pozemku parc. č. 316, vše v obci Sosnová, katastrální území Sosnová u České Lípy, sjezd s propustkem, a to v rozsahu tohoto geometrického plánu, a v rozsahu technické dokumentace zpracované M. S. (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v České Lípě náhradu nákladů řízení ve výši 628,06 Kč, vzniklých v souvislosti s vyhotovením znaleckého posudku, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí, že se odvolací soud při řešení právní otázky existence překážky pro zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu §1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, sp. zn. 22 Cdo 1135/2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, a mnohá další. Rovněž namítá, že zejména otázka nutnosti zajištění příjezdové cesty, je dovolacím soudem řešena rozdílně. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci jde o existenci uzavřeného a oploceného areálu více vlastníků, a proto právo nezbytné cesty nelze ve smyslu §1032 odst. 2 o. z., zřídit. Tento závěr rozporuje tvrzením, že se o uzavřený areál nejedná, a proto tato překážka pro zřízení práva nezbytné cesty neexistuje. Navíc si oplocení vybudovala žalovaná až v průběhu soudního sporu. Dále tvrdí, že se nedomáhá vstupu do cizího areálu, ale pouze zřízení práva cesty mimo vlastnický areál žalované a dalších osob právě z důvodu, aby eliminoval vstup a vjezd do jejich areálu. Činí tak i přesto, že se v areálu již řadu let nachází příjezdová komunikace, která sloužila i veřejnosti k příjezdu tam provozované čerpací stanice po celou její otevírací dobu a současně vždy sloužila i jako přístupová cesta k letišti, potažmo k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že dovolání není důvodné. Závěr odvolacího soudu považuje za správný a zdůrazňuje, že by zřízením nezbytné cesty, tak, jak požaduje žalobkyně, bylo nepřiměřeně zasaženo i do práv ostatních vlastníků nemovitostí nacházejících se v areálu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky existence překážky pro zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu §1032 odst. 2 o. z. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1032 odst. 1, 2 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 zdůraznil, že „aplikace §1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016).
V nyní posuzované věci odvolací soud dovodil, že jde o situaci typově spadající pod zákonné omezení §1032 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně se domáhá zřízení nezbytné cesty přes „uzavřený areál Ramš“, ve kterém se nachází nemovitosti několika vlastníků, který je zajištěn oplocením a vstupní branou a podléhá režimu pravidel nastavených provozním řádem vydaným v roce 2012. Podle zmíněného provozního řádu jsou prostory areálu pro veřejnost volně přístupné pouze odemykatelnou branou ve stanovené otvírací době, která je shodná s provozní dobou čerpací stanice Ramš, umístěné v areálu. Na základě těchto zjištění pak odvolací soud učinil závěr, že přestože pozemek žalobkyně postrádá spojení s veřejnou cestou, je třeba respektovat §1032 odst. 2 o. z., podle kterého nelze zřídit nezbytnou cestu přes uzavřený prostor zřízený za účelem zamezení přístupu cizích osob. Zřízení požadované cesty žalobkyní tudíž vylučuje překážka v podobě uzavřeného areálu Ramš s vlastním režimem, jehož účelem je ochrana majetku a zajišťování bezpečnosti vlastníků nemovitostí které se v něm nacházejí, zabráněním přístupu třetích osob mimo provozní dobu. Tento závěr pak nepovažuje dovolací soud v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřený a rozhodnutí odvolacího soudu, který dovodil, že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu §1032 odst. 2 o. z., neboť pro zřízení práva nezbytné cesty existuje překážka v podobě uzavřeného areálu, v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka, že se nejedná o uzavřený areál, neboť takový závěr odvolací soud „opřel jen o vybudování oplocení na cizím pozemku“. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že jde o uzavřený areál s vlastním režimem, zajištěný oplocením a vstupní uzamykatelnou branou. Dovolací soud je přitom těmito skutkovými zjištěními vázán a není oprávněn je přezkoumávat.
Stejné je to i s další námitkou žalobkyně, ve které poukazuje na to, že se nedomáhá vstupu do cizího areálu, ale pouze zřízení práva nezbytné cesty mimo vlastnický areál žalované. Ze skutkových zjištění přitom vyplynulo, že se žalobkyně domáhá zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek žalované parc. č. 319/4, jenž byl vyčleněný z pozemku parc. č. 319/1 v k. ú. Sosnová u České Lípy, a je součástí oploceného a uzavřeného areálu Ramš. I v tomto případě je dovolací soud těmito skutkovými zjištěními vázán a není oprávněn je přezkoumávat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu