ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1546.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1546/2020-405
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Svoboda nad Úpou , se sídlem ve Svobodě nad Úpou, náměstí Svornosti 474, IČO 00278335, zastoupeného JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované V. Z. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se sádlem v Trutnově, Palackého 508, o zaplacení 410 143,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 56/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2020,
č. j. 17 Co 176/2019-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2020, č. j. 17 Co 176/2019-390, se v potvrzující části ohledně zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 300 224,50 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky do 1. 7. 2016 do zaplacení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 410 143,50 Kč s odůvodněním, že se jedná o náklady související s odstraněním stávající opěrné zdi a stavbou nové opěrné zdi. Žalobce uvedl, že rozhodnutím Městského úřadu ve Svobodě nad Úpou, č. j. SVO/3050/2015, ze dne 6. 10. 2015 bylo stavebnímu podnikateli Kalin, spol. s r.o., nařízeno provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi, nacházející se na pozemcích parc. č. XY (dále také „pozemek žalobce“), parc. č. st. XY a parc. č. XY (dále také „pozemky žalované“) v katastrálním území XY. Cena prací byla vyúčtována fakturou č. 2015044 ze dne 2. 12. 2015 na 685 243 Kč (náklady na opěrnou zeď činily 590 449 Kč a na zabezpečení stability stodoly částku 94 794 Kč) a fakturou č. 2016002 ze dne 12. 1. 2016 na 10 000 Kč, tedy celkem na 695 243 Kč; tyto faktury žalobce zaplatil. Podle žalobce je opěrná zeď tzv. rozhrada (rozhraničení) mezi sousedními pozemky, tedy ve smyslu §1024 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) společným vlastnictvím vlastníků sousedních pozemků, tj. žalobce a žalované. Žalobce proto po žalované požadoval zaplatit 50 % nákladů na opravu opěrné zdi ve výši 300 224,50 Kč, 100 % nákladů na vyztužení kolny ve vlastnictví žalované ve výši 94 794 Kč, 50 % nákladů na zpracování příslušné projektové dokumentace ve výši 15 125 Kč. Celkem žalobce po žalované žádal zaplatit částku 410 143,50 Kč.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 7. 2019, č. j. 115 C 56/2016-340, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 143,50 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
Soud prvního stupně uvedl, že opěrná zeď byla podle §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), součástí místní komunikace vedoucí přes pozemek žalobce. Na základě toho uzavřel, že vlastníkem této zdi je žalobce, který je povinen i hradit náklady na její údržbu; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 17 Co 176/2019-390, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen v části o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 300 224,50 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2016 do zaplacení a ve zbývajících částech jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je opěrná zeď součástí místní komunikace žalobce; nárok na zaplacení 50 % nákladů na opravu tudíž neshledal důvodným. Ohledně nároku na zaplacení 100 % nákladů na vyztužení kolny ve vlastnictví žalované ve výši 94 794 Kč, 50 % nákladů na zpracování příslušné projektové dokumentace ve výši 15 125 Kč zůstalo podle odvolacího soudu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, a proto je v tomto rozsahu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V dovolání formuloval následující otázky: 1) Zda o právní povaze předmětné pozemní komunikace jako místní komunikace rozhoduje tzv. pasport komunikací vyhotovený až za účinnosti zákona o pozemních komunikacích. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 921/2017 a uvádí, že soudy podle žalobce spornou pozemní komunikaci chybně posoudily jako místní komunikaci. 2) Zda se právní poměry sporné zdi řídí obecnými občanskoprávními předpisy – o. z., nebo zákonem o pozemních komunikacích. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 217/2019 a namítá, že označení opěrné zdi jako součásti místní komunikace v zákoně o pozemních komunikacích ještě nevypovídá o jejím soukromoprávním statusu. 3) Zda se má sporná zeď posuzovat jako zeď opěrná, a tedy jako součást pozemku, sloužící jako opora a ochrana pozemku, k němuž přiléhá, popř. jako rozhrada ve smyslu §1024 a násl. o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání vymezil otázku, zda se právní poměry sporné zdi řídí obecnými občanskoprávními předpisy, nebo zákonem o pozemních komunikacích.
Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí není ohledně ní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 4/2020, str. 141 a násl.), k aplikaci zákona o drahách a prováděcí vyhlášky k němu při posuzování, co je součástí stavby metra jako věci, uvedl: „Jde tedy o předpis veřejnoprávní, byť výjimečně (viz stanovení dráhy jako samostatné věci) obsahuje i normu soukromoprávní. Nevylučuje však, aby stavba metra posuzovaného jako objekt soukromoprávních vztahů zahrnovala jako součásti nebo části i další, ve vyhlášce č. 177/1995 Sb. nevyjmenované prostory, a naopak, aby součásti dráhy vymezené v uvedené vyhlášce netvořily součást liniové stavby ve smyslu §506 o. z. Ostatně i zde platí to, co právní teorie konstatovala k §12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, že zvláštní předpis může vymezit pojem součásti věci specificky jen pro své potřeby (Knapp, V., Knappová, M., Mikeš, J. in Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl první, s. 247). To, že §5 odst. 1 zákona o drahách, stanovící, že dráha není součástí pozemku, působí v tomto zákoně „cizorodě“, a že součásti dráhy tak, jak jsou vymezeny v §27 vyhlášky č. 177/1995 Sb., se neuplatní v oblasti soukromého práva, konstatují i Melzer, F., a Tégl, P., in Metro jako věc v právním smyslu. Bulletin advokacie, č. 7–8/2019 – tato práce se zabývá i dalšími právními aspekty stavby metra.“
Závěr citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze zobecnit v tom směru, že samotná okolnost, že veřejnoprávní norma přisuzuje věci – za využití pojmu užívaného v soukromém právu – určitý právní režim, nemusí nutně vypovídat o jejím skutečném soukromoprávním režimu.
K uvedenému dovolací soud dále dodává, že pojem „součást místní komunikace“ (resp. obecněji „součást pozemní komunikace“) má podle zákona o pozemních komunikacích jiný obsah a je konstruován pro odlišné účely, než je tomu při vymezení pojmu „součást věci“ v režimu o. z. Zatímco vymezení pojmu „součást věci“ v o. z. je prakticky významné zejména pro účely majetkových dispozic s věcí (řeší se zde otázka právního osudu součásti, resp. otázka, v jaké míře jsou možné samostatné majetkové dispozice se součástmi), zákon o pozemních komunikacích užívá tento termín v naprosto odlišných souvislostech, a to v §18g odst. 7 v souvislosti s posouzením stavby pozemní komunikace a jejího vlivu na okolí, včetně vlivu jejích součástí a příslušenství na okolí; v §19 odst. 2 v souvislosti s vymezením obecného užívání pozemních komunikací (zde jde mj. o formulování zákazu znečišťování či poškozování pozemních komunikací včetně jejich součástí a příslušenství); v §26 odst. 3 v souvislosti s vymezením stavebního stavu pozemní komunikace (stavebním stavem se mj. rozumí i vybavení komunikace součástmi a příslušenstvím); v §42a odst. 1 písm. g) a v §42b odst. 1 písm. g) v souvislosti s formulací skutkových podstat některých přestupků.
Ze všech uvedených ustanovení zákona o pozemních komunikacích je patrné, že uvedený institut není důležitý z hlediska majetkových dispozic, nýbrž z důvodů jiných. Těmi jsou zejména snaha zabezpečit, aby kromě pozemních komunikací samotných splňovaly zvláštní kritéria (technická, resp. funkční, dále bezpečnostní, kvalitativní aj.) i jejich součásti (specificky vymezené v zákoně o pozemních komunikacích). Shodně tak je jasná snaha zohlednit při vymezení „stavebního stavu pozemní komunikace“ i její součásti atd. Ostatně i některé případy „součásti pozemní komunikace“ podle zákona o pozemních komunikacích již prima vista nemohou mít povahu civilistické „součásti věci“. Příkladem může být §12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, kde se za součást pozemní komunikace prohlašují mj. všechny konstrukční vrstvy vozovek. Z hlediska civilistického však nejde o součást pozemní komunikace jako věci, nýbrž o věc samotnou.
S ohledem na tyto závěry nepovažuje dovolací soud úvahu soudů obou stupňů o tom, že předmětná opěrná zeď náleží žalobci toliko z titulu, že jsou v §12 odst. 1 písm. c) zákona o pozemních komunikacích opěrné zdi označeny za součást místních komunikací, tedy za takový druh pozemní komunikace, která podle závěrů soudů – jejichž přezkum ponechává dovolací soud v tomto řízení pro nadbytečnost stranou – leží na pozemku žalobce, za věcně správnou, a proto v dovolacím přezkumu neobstojí.
Soudy obou stupňů však podle názoru dovolacího soudu při posuzování nároku žalobce především nedocenily skutkové okolnosti tvrzené již v žalobě – především tvrzení, že nárok na zaplacení sporné částky má vyplývat již z rozhodnutí Městského úřadu ve Svobodě nad Úpou, neboť na tomto skutkovém základě byla žaloba založena.
Z rozhodnutí městského úřadu Svoboda nad Úpou ze dne 6. 10. 2015 č. j. SVO/3050/2015, vyplývá, že jde o rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby s tím, že při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že stavba stabilizace svahu pod č. p. XY ve XY na pozemcích účastníků (vlastníků) svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, ohrožuje bezpečnost a sousední stavby a hrozí značné riziko vzniku škod na majetku i životech. Na základě tohoto zjištění, pak Městský úřad Svoboda nad Úpou podle „§135 odst. 3 stavebního zákona nařídil ve veřejném zájmu stavebnímu podnikateli Kalin, spol. s r. o., IČO 25607782, Týmlova č. p. 11, 140 00 Praha 4“ provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi s tím, že odstranění stavby stávající opěrné zdi a vybudování nové zdi bude rozděleno do dvou částí; rozhodnutí pak obsahuje velmi podrobný technický popis postupu při realizaci odstranění zdi a jejího nového vybudování, včetně podrobného zdůvodnění nutnosti odstranění stávající zdi a vybudování zdi nové. Součástí odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné závěr, že v daném případě už nejde o havarijní stav, ale jde o havárii, neboť stavba ohrožuje životy osob nebo zvířat tím, že hrozí její zřícení. Rozhodnutí obsahuje též informaci o tom, že nařízené neodkladné odstranění stavby se provádí na náklad vlastníků, a pokud se vlastníci nedohodnou na úhradě nákladů se stavebním podnikatelem, náklady uhradí obec a na vlastnících je bude vymáhat. Současně uvedené správní rozhodnutí výslovně konstatuje, že „součástí pozemků účastníků jsou objekty kolny a opěrné zdi.“
Takto vymezeným skutkovým základem se však soudy v řízení vůbec po právní stránce nezabývaly, ač žalobce důvodnost svého nároku opřel právě o obsah tohoto rozhodnutí. Jestliže k právní povaze takto uplatněného nároku nezaujaly žádné právní posouzení – zjevně proto, že nesprávně vyšly pouze z veřejnoprávního hlediska „součásti věci“ – je jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
V této souvislosti odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 125/2011 (publikovaný pod č. 59/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž je uvedeno: „Ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. představuje normativní základ soukromoprávní úpravy hospodaření se společnou věcí. Nelze však odhlédnout od toho, že v konkrétních jednotlivých případech mohou být činnosti podléhající hospodaření se společnou věcí důvodně založeny také právními předpisy veřejnoprávními, resp. opatřeními a rozhodnutími z nich vycházejícími, tak jak se stalo v daném případě, kdy uvedeným předpisem byl zákon o odpadech. Je tomu tak tam, kde se hospodaření se společnou věcí dotýká oblastí regulovaných právě předpisy práva veřejného. V poměrech souzené věci se tato skutečnost projevila tak, že ve správním řízení orgán veřejné správy na úseku odpadového hospodářství reagoval na existenci tzv. černé skládky uložením povinnosti žalobkyni skládku odstranit.
Jestliže je tedy v rovině veřejného práva příslušným orgánem rozhodnuto o činnosti, kterou je spoluvlastník povinen realizovat a která jinak svou povahou spadá pod režim hospodaření se společnou věcí, pak je nutno takový postup považovat za speciální případ hospodaření se společnou věcí. Pokud ve správním řízení byla úředním postupem účastníkům řízení uložena povinnost k odstranění skládky, byla žalobkyně povinna skládku odstranit, aniž by v daném případě byla nezbytná dohoda spoluvlastníků či rozhodnutí na základě principu majority o odstranění této skládky. Při splnění této povinnosti jí pak vzniká oprávnění k poměrné náhradě účelně vynaložených nákladů vůči ostatním spoluvlastníkům ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 obč. zák.“
Dovolací soud v daném směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1925, sp. zn. Rv I 528/25 (Vážný 5105), podle kterého „na spoluvlastnících lze se domáhati poměrné náhrady nákladů, jež byly na společnou nemovitost spoluvlastníkem vynaloženy na základě úředního příkazu, třebas se tak stalo bez svolení ostatních spoluvlastníků.“
Odvolací soud by měl v dalším řízení zkoumat, zda jsou zobecňující závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné na individuální skutkové okolnosti této věci.
Dovolacími námitkami 1) a 3) se dovolací soud v této fázi řízení nezabýval, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Důvodná je ostatně i námitka žalobce namítající hraniční přezkoumatelnost závěrů rozsudku odvolacího soudu k dovolací námitce 2), kdy navzdory rozsáhlé odvolací argumentaci směřující k nutnosti posouzení právní povahy zdi ve smyslu občanskoprávním se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu omezuje na pouhé konstatování, že „zeď je součástí místní komunikace na pozemku ve vlastnictví žalobce a žalobce už jen proto nemohl uspět s požadavkem na zaplacení 300 224,50 Kč…“
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu