ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1823.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1823/2020-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. R. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému V. R. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 40/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 12 Co 11/2019-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku I písm. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 12 Co 11/2019-469, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 14 C 40/2012-407, vypořádal společné jmění účastníků tak, že řízení ohledně ve výroku vyjmenovaných movitých věcí navržených k vypořádání částečně zastavil (výrok I), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, a pozemek parc. č. XY (zahrada), to vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY (výrok II), dále žalovanému přikázal k úhradě zůstatek dluhu u MONETA Money Bank, a. s. (výrok III), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 262 238 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V-VII).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 12 Co 11/2019-469, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a IV změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY [výrok I písm. a)] a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 262 238 Kč [výrok I písm. b)]; dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči České republice (výroky III a IV).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení z důvodu nesprávného právního posouzení procesního úspěchu ve věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II změnil tak, že žalobkyni bude uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 117 942 Kč, tak jak původně rozhodl soud prvního stupně. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroku I písm. b) rozsudku odvolacího soudu, a to do výše rovnající se požadovaným nákladům řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a rovněž za zcela nedůvodné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Uvádí, že z dovolání musí být patrné, o jakou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil; dále musí z dovolání vyplývat právní posouzení, které dovolatel pokládá za nesprávné a musí být vyloženo, v čem nesprávnost takového posouzení spočívá. Uvedenému však podle žalobkyně žalovaný nedostál, neboť řádně nevymezil žádnou právní otázku již vyřešenou v judikatuře dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Dále se žalobkyně vyjádřila k rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení procesního úspěchu ve věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) – k) o. s. ř. pak obsahuje výčet rozhodnutí, proti nimž dovolání podle §237 není objektivně přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na to, že žalovaný podaným dovoláním napadá pouze výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jedná se o případ podřaditelný pod §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy je dovolání objektivně nepřípustné. Z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. bez dalšího odmítnout.
Dovolací soud rovněž zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti výroku I písm. b) rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že tento výrok nebyl dovoláním žalovaného vůbec napaden, nemohlo být takovému návrhu ze strany dovolacího soudu vyhověno, neboť odložení vykonatelnosti ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř. je možné pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí napadené dovoláním; tato podmínka však v daném případě splněna nebyla.
Přestože žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce vyjádření k dovolání, dovolací soud jí nemohl vůči žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť nemá za to, že by se jednalo o náklady účelně vynaložené. Dovolání žalovaného je v daném případě objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., na což však žalobkyně ve svém vyjádření vůbec nepoukazuje a vyjadřuje se pouze k možné přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a dále rozebírá správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po věcné stránce, což jsou však v případě objektivní nepřípustnosti dovolání otázky pro danou věc zcela irelevantní.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu