ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2138.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2138/2020-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) L. R., narozené XY, bytem XY, b) J. S., narozené XY, bytem XY a c) H. S., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Fraňkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Jana Opletala 644/8, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 353/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 21 Co 253/2019-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení každá ve výši 1 129 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jana Fraňka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, č. j. 9 C 353/2018-87, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly povolení nezbytné cesty jako služebnosti ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. XY o výměře 421 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), v katastrálním území a obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, pro chůzi a jízdu jakýmikoliv vozidly přes pozemek parc. č. st. XY o výměře 775 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), rovněž v katastrálním území a obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, v rozsahu nezbytném pro dosažení pozemku parc. č. st. XY s tím, že vlastníci pozemku parc. č. st. XY jsou povinni tuto služebnost strpět. Výrokem II zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhaly povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území a obci XY, a to pro parkování jakýchkoliv vozidel na pozemku parc. č. st. XY rovněž v katastrálním území a obci XY. Výrokem III rozhodl o povinnosti žalobkyň zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 20 911 Kč, a to každá ze žalobkyň 1/3 z celkové náhrady nákladů řízení, tedy částku 6 970,33 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 21 Co 253/2019-136, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, neboť jsou přesvědčeny, „že v předmětné věci je dovolání přípustné, když odvolací soud ve smyslu ust. §237 o. s. ř. rozhodoval o otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Označily přitom tyto „podstatné právní otázky pro řešení dovolacího soudu“: „a) Může soud zamítnout zřízení nezbytné cesty s odůvodněním možnosti jiného přístupu (jediného přístupu do obydlí) skrze nejvyšší záplavovou zónu? b) Může soud užít vlastní úvahy (odhadu) ke zjištění možnosti alternativního přístupu než požadované nezbytné cesty, aniž by užil konkrétních výměr či znaleckého posudku? c) Je třeba přezkoumat možnost přirozeného přístupu ve smyslu ust. §1033 obč. zák., resp. od takového přezkoumání bez dalšího odůvodnění upustit? d) Může soud užívat argument ‘komfortnějšího přístupu‘ jako ‚Svatého grálu‘ argumentace o zřízení nezbytné cesty, aniž by přezkoumal ostatní hlediska potřeby zřízení nezbytné cesty, jako například dlouhodobou legální existenci předchozího přístupu v místě zamýšlené nebytné cesty, když tato existence přechozího přístupu vznikla na základě okolností vynucených veřejnou mocí?„ Obecně dovolatelky se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Podle jejich názoru vede jediný možný přístup k jejich domu přes služebný pozemek parc. č. st. XY ve vlastnictví žalovaného. Navrhují, aby dovolací zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) ].
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, dále například usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupné, stejně jako další označená rozhodnutí Ústavního soudu na „nalus.usoud.cz“). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení tedy předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
V nyní projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího a Ústavního soudu v dovolání vůbec nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelky sice uvádí právní otázky, které považují pro rozhodnutí věci za podstatné, k uvedeným otázkám však žádným způsobem nevymezují přípustnost dovolání (není jasné, který z předpokladů §237 o. s. ř. má být naplněn) a nevymezují ani dovolací důvod (neuvádí, z jakého důvodu považují právní názor odvolacího soudu na řešení uvedené otázky za nesprávný). K projednatelnosti dovolání totiž nestačí obecné vymezení přípustnosti spočívající v citaci §237 o. s. ř. Obsahem podaného dovolání tak zůstává pouhé vyjádření nesouhlasu se závěrem, k němuž odvolací soud dospěl, společně s výtkami ohledně nesprávných skutkových zjištění. Takové námitky však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemohou, neboť dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud tedy nemohl v předmětném případě postupovat jinak, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, a to aniž by zkoumal důvodnost dovolatelkami uplatněných námitek.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu