ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2145.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2145/2020-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a. s. , IČO 28085400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 25/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2020, č. j. 22 Co 1192/2017-554, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 23 C 25/2014-368, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 7. 5. 2020, č. j. 22 Co 1192/2017-554, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech zbylých odvolacích řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá mimo jiné o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah všech rozhodnutí ve věci i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel tvrdí, že dovolání má být přípustné navzdory tomu, že je v této věci zákonem vyloučeno [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], neboť přípustnost podle jeho názoru přímo vyplývá ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (publikovaného pod č. 460/2017 Sb.), zejména z jeho bodu třetího. Argumentuje také tím, že v řízení před Ústavním soudem se překážka tzv. bagatelní věci neuplatní (k tomu odkazuje na nález ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 926/18, vydaný v nyní projednávané věci). Důvod přípustnosti dovolání spatřuje také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, z něhož dovozuje závěr, že náhradu za omezení vlastnického práva má soud poskytnout na základě přímé aplikace čl. 11 Listiny a výši náhrady stanovit vlastní úvahou. Rovněž namítá, že odvolací soud nepřipustil rozšíření žalobního nároku na 120 000 Kč a že žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalobci nezpřístupnil potřebné informace.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ústavní soud v bodu 3 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 uvedl: „Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“
Z uvedeného dovolatel odvozuje přípustnost dovolání v nyní projednávané věci; jde však o mylnou interpretaci citovaného stanoviska. Ústavní soud v něm vyložil ustanovení §237 o. s. ř. a dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že tím účastníkům řízení rozšířil možnosti vymezení přípustnosti dovolání; ze stanoviska nicméně nevyplývá, že by snad dovolání opírající se o porušení judikatury Ústavního soudu měla být přípustná bez dalšího. Je tomu právě naopak, jak vyplývá i z bodu 58 odůvodnění stanoviska: „Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu.“ Ostatně přednost objektivní nepřípustnosti dovolání vyplývá přímo z §238 o. s. ř. (srovnej formulaci „dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením…“). Ve věcech, v nichž je dovolání zákonem vyloučeno, proto již není třeba zkoumat naplnění důvodů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Není tak ani zřejmé, jaký význam mají mít pro posouzení přípustnosti dovolání další tvrzené skutečnosti (absence tzv. bagatelního limitu v řízení o ústavní stížnosti, závěry dovolacího soudu k náhradě za omezení vlastnického práva, rozpor jednání žalované s dobrými mravy), a nevyplývá to ani z doplnění dovolání ze dne 25. 7. 2020. Lze jen opětovně odkázat na ustanovení §237 až 239 o. s. ř. a na již citované stanovisko Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že odmítnutí dovolání je v tomto případě ústavně konformní.
Co se týká tvrzení, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže nepřipustily změnu žaloby (a způsobily tak objektivní nepřípustnost dovolání), dovolatel takovou námitku žádným způsobem nerozvádí a v rozporu s §241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje, v čem má podle jeho názoru spočívat nesprávné právní posouzení věci. Taková skutečnost by proto mohla představovat nanejvýš vadu řízení, ke které však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu