ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2291.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2291/2020-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova 2530, proti žalovanému M. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Písku pod sp. zn. 3 C 39/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2020, č. j. 7 Co 1740/2019-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 584 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Milana Frišmana.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 30. 8. 2019, č. j. 3 C 39/2016-267, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem, a to pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, včetně příslušenství, a dále pozemku par. č. XY, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, obec XY, a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně (výroky I a II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 445 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke stavbě dílny na pozemcích st. par. č. XY, par. č. XY a par. č. XY a stavbě vrtu na pozemku par. č. XY (výrok IV) a uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok V) a České republice (výrok VI).
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 7 Co 1740/2019-324, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje [§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“)].
Dovolání není přípustné.
Podstata sporu: Předmětem řízení je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k výše uvedeným nemovitostem. Spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech činí id. 3/4 a spoluvlastnický podíl žalovaného činí id. 1/4. Na stavbě č. p. XY (která je součástí pozemku) a na příslušenství vázne věcné břemeno doživotního užívání zřízené ve prospěch rodičů žalobkyně. Nemovitosti původně patřily rodičům žalobkyně; ti je postupně převedli na žalobkyni, nejprve jejich ideální 1/2, a ta posléze darovala žalovanému jejich ideální 1/4. Později rodiče darovali žalobkyni zbývající ideální 1/2 a žalobkyně současně rodičům zřídila k nemovitostem věcné břemeno doživotního užívání. Účastníkem smlouvy o zřízení věcného břemene nebyl žalovaný – spoluvlastník nemovitosti – a tak byla smlouva neplatná; podle zjištění soudů však rodiče žalobkyně věcné břemeno, o kterém žalovaný věděl a nic proti němu nenamítal, nabyli později vydržením. Spor je o to, zda při oceňování nemovitostí pro účely vypořádání bylo třeba přihlédnout k právní závadě, která snižuje obvyklou cenu – věcnému břemeni. Soud k němu přihlédl, žalovaný tvrdil, že tak učinit neměl, neboť tato závada vznikla v důsledku protiprávního jednání žalobkyně a měl a má za to, že takový postup je vůči němu nespravedlivý.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné náležitosti (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. Dovolací soud je vázán tím, jak konkrétně dovolatel důvod přípustnosti vymezil. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání odkazem na §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí „zčásti závisí na řešení otázek hmotného práva, které mají být posouzeny jinak, než jak to učinil soud prvního stupně a soud odvolací a také proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu”. Dovolatel klade několik otázek, které by měl dovolací soud posoudit jinak, než soudy v nalézacím řízení: 1) zda se může spoluvlastník při stanovení výše vypořádacího podílu dovolávat právní vady spočívající v nezákonném zatížení nemovitých věcí věcným břemenem, jež hodnotu nemovitostí podstatně snižuje, 2) zda má vliv skutečnost, že spoluvlastník věděl o existenci takové právní vady, ale s ohledem na v té době trvající manželství tuto vadu včas nenapadl, a 3) zda bylo správné uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnou (resp. částečnou) náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s ohledem na okolnosti případu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Uvedené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatel interpretuje nesprávně §237 o. s. ř., ve kterém se uvádí: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí jinak, než je posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud proto zkoumal, zda se nepodává vymezení důvodu přípustnosti z obsahu dovolání a zjistil, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jím označenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel tedy v této části vymezil zákonný důvod dovolání, ten však není dán.
Pro posouzení této věci žalovaný uvádí „jako významný nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, v němž je doslova uvedeno, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů tedy dává soudci prostor pro uplatnění práv slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“. Z kontextu se podává, že dovolatel má za to, že soudy v nalézacím řízení rozhodly v rozporu s tímto nálezem.
Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, a právě z uvedeného nálezu Ústavního soudu se podává, proč byl postup obou soudů správný. Vlastníky nemovitostí byli rodiče žalobkyně, žalovaný nabyl podíl id. 1/4 darem od žalobkyně, ta zřídila věcné břemeno v souvislosti s tím, že rodiče jí darovali zbývající polovinu. Podle skutkových zjištění žalovaný o věcném břemenu věděl a dlouhou dobu jej respektoval. Tvrdí sice, že tak činil s ohledem na to, že žil v manželství s žalobkyní, ale to nic nemůže změnit na uplatnění zásady, že chráněna jsou práva bdělých.
Jsou to právě zásady slušnosti a dobrých mravů, které za této situace svědčí – přes uzavření neplatné smlouvy o zřízení věcného břemene – žalobkyni. Rozpor s uvedeným nálezem tak není dán.
Dovolatel též tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, dle kterého se v souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans“ spoluvlastník v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou tyto skutečnosti důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. V tomto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že pokud soudy v posuzovaném řízení zjistí, že žalující spoluvlastník dosáhl protiprávním jednáním, resp. jednáním v rozporu s dobrými mravy, ve sporu výhodu na úkor spoluvlastníka žalovaného, avšak pro existenci dalších skutečností nelze žalovanému věc přikázat do výlučného vlastnictví, měly by toto zjištění promítnout do výše náhrady za podíl. Dovolatel spatřuje protiprávní jednání žalobkyně v tom, že svým rodičům bez jeho účasti jako spoluvlastníka zřídila věcné břemeno.
Soudy však nezjistily žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jednání žalobkyně bylo vědomě účelové, spojené se snahou poškodit či jinak znevýhodnit žalovaného. Šlo o lidsky zcela pochopitelnou, a dokonce chvályhodnou snahu zajistit jejich užívání, tedy bydlení, dárcům, kteří bezúplatně převedli na žalobkyni vlastnické právo k nemovitostem (a bez jejichž předchozí štědrosti vůči žalobkyni by se žalovaný nestal spoluvlastníkem). Právní chyba, které se žalobkyně dopustila, nemůže toto hodnocení zvrátit.
Navíc se uvádí, že rodiče žalobkyně věcné břemeno nabyli vydržením, nikoliv bezprostředně v důsledku neplatné smlouvy, a tedy i v důsledku pasivity žalobce, který podle skutkových zjištěních o něm věděl. Přímou příčinou jeho vzniku tak nebylo jednání žalobkyně, ale držba odpovídajícího práva spolu s pasivitou spoluvlastníků – žalobkyně a žalovaného.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání objektivně přípustné – viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu