ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2327.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2327/2020-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik , se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, IČO 70890005, proti žalovanému M. D. , narozenému XY, se sídlem v XY, IČO XY, o zaplacení 255 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 1/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2020, č. j. 30 Co 291/2019-128, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2020, č. j. 30 Co 291/2019-128, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2019, č. j. 5 C 1/2019-83, mění tak, že se řízení nezastavuje .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 10. 2019, č. j. 5 C 1/2019-83, zastavil bez bližší specifikace řízení (výrok I), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok II) a o nákladech řízení (výrok III). Z odůvodnění rozhodnutí je však patrno, že bylo zastaveno řízení ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 255 470,- Kč s příslušenstvím.
Žalobce se totiž žalobou podanou dne 6. 12. 2018 domáhal zaplacení 255 470 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), kterou požadoval z důvodu, že na pozemcích ve vlastnictví České republiky, k nimž má žalobce právo hospodaření, se nachází stavba vodního díla ve vlastnictví žalovaného vybudovaného před 1. 1. 2002, přičemž žalobci náleží náhrada za omezení užívání předmětných pozemků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi týmiž účastníky je u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 231/2018 vedeno další řízení, a to o stanovení výše náhrady za umístění vodního díla. Žalobu ze dne 28. 11. 2018 v této věci podal žalovaný coby vlastník vodního díla a domáhal se stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona; náhrada se týkala stejných pozemků a stejného vodního díla.
Soud prvního stupně zhodnotil, že v obou řízeních je dána totožnost účastníků i totožnost věci, protože i přes rozdílnou formulaci žalobních petitů a obrácené postavení účastníků řízení je patrné, že se jedná o tentýž návrh na stanovení náhrady soudem podle §59a vodního zákona. S ohledem na to, že řízení vedené u soudu prvního stupně bylo zahájeno později než řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, soud prvního stupně uzavřel, že je zde dána překážka věci zahájené, a řízení z tohoto důvodu zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 4. 2020, č. j. 30 Co 291/2019-128, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně a shledal, že v obou řízeních je dána totožnost účastníků i totožnost věci, neboť v obou případech se jedná o řízení, jehož předmětem je náhrada za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona. Ve věci je tudíž dána překážka litispendence, a proto muselo být řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky zásadního právního významu, která dosud nebyla judikaturou řešena. Žalobce má za to, že po přijetí zákona č. 303/2013 Sb., kterým bylo do vodního zákona vloženo ustanovení §59a, nebyla judikaturou dosud řešena případná kolize žaloby na určení výše náhrady a žaloby o zaplacení této náhrady. Ze zákona ani judikatury nevyplývá, že v případě žaloby na určení náhrady podle §59a vodního zákona by měl soud vždy automaticky rozhodovat i o uložení povinnosti k zaplacení náhrady, pokud je žalováno pouze na určení výše této náhrady. Postupem soudů obou stupňů se žalobce cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces, neboť v případě, že toto řízení bylo zastaveno a v dřívějším řízení bude rozhodnuto pouze o výši náhrady, aniž by byla žalovanému uložena povinnost k jejímu zaplacení, nemá žalobce již žádnou možnost domáhat se svého nároku, neboť již uplynula promlčecí lhůta a rozsudek pouze o určení výše náhrady nebude exekučním titulem pro její zaplacení. Odvolací soud podle žalobce dále nerespektoval předchozí judikaturu dovolacího soudu, protože mohl postupovat analogicky podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2013. Žalobce uvádí, že v projednávané věci nejde o překážku věci zahájené, neboť žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti k zaplacení náhrady podle §59a vodního zákona, zatímco žalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové požaduje stanovení výše takové náhrady, nikoliv však uložení povinnosti k jejímu zaplacení. Výše přiměřené náhrady přitom měla být v tomto zastaveném řízení posouzena pouze jako předběžná otázka. V zastaveném řízení nebyla dána totožnost věci, neboť obě žaloby mají odlišný žalobní petit, a proto nemohou mít totožný předmět; žaloba na zaplacení náhrady má širší předmět řízení než žaloba na určení výše této náhrady, neboť žaloba na určení výše neobsahuje povinnost k plnění. S ohledem na to, že žaloby neměly totožný petit, nemohlo se jednat o stejný předmět řízení, v čemž žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2663/2008. Žalobce dále uvádí, že zastaveno mělo být řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, nikoliv toto řízení, a pokud tak soudy neučinily, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2147/2018), případně že měl soud prvního stupně řízení přerušit do doby, než se totožnost petitu žaloby vyjasní, případně se vyřeší výše náhrady jakožto předběžná otázka. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že se v dané věci o totožný předmět řízení nejedná a že je soud tudíž povinen žalobu projednat.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání je nepovažuje za přípustné. Cituje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje. Souhlasí se zastavením řízení, neboť je v dané věci dána překážka věci zahájené; vysvětluje, že se v dané věci jedná o tentýž nárok. Dále se vyjadřuje k věci samé v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 231/2018, zejména ke znaleckému posudku předloženému v tomto řízení žalobcem k určení výše náhrady. Uvádí i informace o dalších sporech žalobce s dalšími vlastníky malých vodních elektráren, odkazuje na reportáž ČT 24, věcně se vyjadřuje k tomu, co by mělo být zohledněno při určení výše náhrady. Dále namítá, že žalobce mohl podat žalobu na určení výše náhrady jako první, nicméně tak neučinil. V projednávané věci je dána totožnost předmětu řízení, žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že petit žaloby musí být bezpodmínečně stejný. S ohledem na to, že v dané věci je dána překážka litispendence, muselo být řízení zastaveno; pokračováním v řízení by bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně aby usnesení soudů obou stupňů v celém rozsahu potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání namítá, že v projednávané věci není dána překážka věci zahájené, neboť žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti k zaplacení náhrady podle §59a vodního zákona, zatímco žalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové požaduje stanovení výše takové náhrady, nikoliv však uložení povinnosti k jejímu zaplacení; s ohledem na odlišnou formulaci žalobních petitů se proto nejedná o totožný předmět řízení, a žaloba podaná žalobcem tudíž měla být soudem projednána.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť soudy nižších stupňů posoudily existenci překážky věci zahájené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení (srov. §82 odst. 1 o. s. ř.).
Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§83 odst. 1 o. s. ř.).
Překážka věci zahájené (litispendence) podle §83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Překážka věci zahájené uvedená v §83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž předmět řízení týkající se týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3553/2016, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí, na www.nsoud.cz ).
Ustálená judikatura hovoří o totožném předmětu řízení ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. tehdy, pokud je dána totožnost předmětů řízení a totožnost jejich účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014). V literatuře viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: WK ČR, 2016, str. 339 a násl.; Macur, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: MU, 2002, str. 33 a násl.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Totožnost předmětu řízení tedy předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005). Jestliže je předmět sporu daný žalobním návrhem odlišný, není překážka zahájeného řízení dána (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5622/2017). O odlišný žalobní návrh jde vždy v případech, kdy se neshoduje druh požadované procesní ochrany, a proto za totožné nelze považovat žalobní petity žalob na plnění, určovacích a konstitutivních (viz Dvořák, B., op. cit., s. 341).
Podle §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že aktivně legitimován k podání žaloby na stanovení náhrady ve smyslu §59a vodního zákona je jak vlastník pozemku, jemuž náleží náhrada za omezení vlastnického práva z důvodu, že se na jeho pozemku nachází a je užíváno vodní dílo, tak i vlastník předmětného vodního díla, který je k zaplacení náhrady ve smyslu §59a vodního zákona vůči vlastníku dotčeného pozemku povinen.
Z odlišného postavení obou aktivně legitimovaných subjektů nicméně vyplývá odlišný režim řízení o žalobě na stanovení náhrady podle §59a vodního zákona, kde je třeba rozlišovat, zda žalobu podal vlastník pozemku omezeného vodním dílem, anebo vlastník vodního díla.
V případě, že je žalobcem vlastník pozemku omezeného vodním dílem, může žalovat nejen na stanovení výše náhrady soudem, ale z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že lze žalovat též na plnění [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016]. V případě žaloby vlastníka pozemku na stanovení výše náhrady tak soud (je-li žalobou požadováno rovněž i uložení povinnosti vlastníku vodního díla k zaplacení náhrady) současně uloží povinnost k jejímu zaplacení. V soudní praxi zcela zřejmě převládají případy, kdy se vlastník pozemku domáhá výhradně zaplacení určité konkrétní částky a výše náhrady se v takových případech posuzuje jako otázka předběžná.
Jestliže je však v postavení žalobce vlastník vodního díla, je režim žaloby odlišný. Vodní zákon sice připouští, aby žalobu na stanovení výše náhrady v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě, podal i vlastník vodního díla, avšak povaha věci a základní procesní principy vylučují, aby petit takové žaloby směřoval rovněž na uložení povinnosti k plnění. Jinak řečeno, vlastník vodního díla jakožto subjekt povinný k zaplacení náhrady nemůže sám v rámci žaloby z pozice žalobce požadovat, aby mu soud uložil povinnost k plnění ve vztahu k žalovanému, a soud zároveň nemůže o takové povinnosti bez žalobního návrhu rozhodnout, neboť by tím překročil předmět řízení. V případě žaloby vlastníka vodního díla je tak předmět řízení vždy omezen pouze na stanovení výše náhrady soudem, ale povinnost k plnění ukládána na základě takové žaloby není a ani být nemůže.
Byť dovolací soud chápe snahu soudů nižších stupňů vyložit rozumně čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. tak, aby praxe postupovala jednotným způsobem, a zejména rozhodnutí odvolacího soudu nelze upřít preciznost jeho odůvodnění, přesto po zvážení všech okolností dospěl k závěrům odlišným.
Do poměrů projednávané věci je třeba výše uvedené závěry promítnout následovně:
V prvním řízení zahájeném dne 28. 11. 2018 u Okresního soudu v Hradci Králové se jedná o žalobu vlastníka vodního díla na stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona. Výsledkem řízení tedy bude stanovení částky, která bude podle soudu přiměřenou náhradou za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž se nachází vodní dílo. S ohledem na to, že však žalobu podal vlastník vodního díla, nemůže být – jak bylo vysvětleno výše – rozhodnutím soudu uložena přímo povinnost k zaplacení této náhrady, ale bude pouze závazně stanovena její výše.
Oproti tomu ve druhém řízení zahájeném dne 6. 12. 2018 u soudu prvního stupně, se jedná o žalobu vlastníka pozemku omezeného vodním dílem na uložení povinnosti vlastníku vodního díla na zaplacení náhrady podle §59a vodního zákona. Výsledkem tohoto řízení již tedy bude – na rozdíl od prvního řízení zahájeného na základě žaloby vlastníka vodního díla – rozsudek na plnění. I v tomto řízení však musí být soudem zjišťována výše náhrady, nicméně v tomto případě soud výši náhrady stanoví v rámci posouzení předběžné otázky. Pokud by nebylo řízení zahájeno u Okresního soudu v Hradci Králové, jehož předmětem je právě stanovení výše této náhrady, posoudil by si soud prvního stupně tuto otázku jako otázku předběžnou sám, a na základě toho by pak stanovil žalovanému povinnost k zaplacení konkrétní částky. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť zde bylo již dříve zahájeno řízení o stanovení výše náhrady ze strany vlastníka vodního díla. A jelikož se jednalo o řízení zahájené před podáním žaloby vlastníka dotčeného pozemku na zaplacení této náhrady, je vhodné toto řízení o žalobě na plnění ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit a vyčkat rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ohledně výše náhrady; stanovení výše náhrady pak bude pro pokračující řízení o žalobě na plnění určující a závazné. Oproti tomu odlišný postup by mohl vyústit v situaci, kdy by soudy nezávisle na sobě rozhodovaly o výši náhrady vyplývající ze stejného právního důvodu, avšak mohly by dospět k různým výsledkům a stanovit výši náhrady za omezení vlastnického práva odlišně. Takový přístup by byl však působil ve svém důsledku značné procesní obtíže a právě naznačené přerušení řízení jim má předcházet.
V důsledku toho, že v projednávané věci bude na základě žaloby vlastníka vodního díla podle §59a vodního zákona stanovena výše náhrady (aniž by v tomto řízení však bylo rozhodováno o povinnosti tuto náhradu zaplatit, jak bylo vysvětleno výše), soud bude následně rozhodovat již pouze o výši náhrady. Soud proto bude následně rozhodovat již pouze o uložení povinnosti náhradu zaplatit v situaci, kdy její výše už bude závazně určena pravomocným rozhodnutím ve dříve zahájeném řízení. Je-li tedy v projednávaném případě vedeno dříve zahájené řízení o žalobě vlastníka vodního díla na stanovení výše náhrady podle §59a vodního díla, je tím vyčerpán i nárok vlastníka dotčeného pozemku na určení této výše.
Pokud by tedy – s ohledem na výše uvedené – žalobní petity obou podaných žalob zněly pouze na stanovení výše náhrady, jednalo by se o totožný předmět řízení a řízení o druhé žalobě by bylo třeba pro překážku věci zahájené zastavit, jak to učinily soudy nižších stupňů. V projednávané věci však petity obou žalob zněly odlišně, a proto zastavení druhého zahájeného řízení ze strany soudů nižších stupňů nebylo na místě. V projednávaném případě je totiž situace odlišná v tom, že žalobce coby vlastník pozemku žaluje na zaplacení náhrady, tedy na plnění, zatímco ve dříve zahájeném řízení je žalováno pouze na stanovení výše, nikoliv však na její zaplacení (na zaplacení ostatně žalováno být ani nemohlo, jak bylo vysvětleno výše). V tomto případě proto soud řízení o žalobě vlastníka pozemku na uložení platební povinnosti přeruší do pravomocného rozhodnutí o žalobě vlastníka vodního díla na stanovení výše náhrady a o povinnosti zaplatit (ve dříve zahájeném řízení stanovenou konkrétní částku) rozhodne až následně po právní moci rozhodnutí v předchozím řízení podle výsledku tohoto řízení.
Závěrem proto dovolací soudu konstatuje, že předmět řízení se u obou žalob liší, a proto v dané věci nejde o překážku věci zahájené. Dříve zahájené řízení o žalobě vlastníka vodního díla na stanovení výše náhrady ve smyslu §59a vodního zákona tedy nezakládá překážku věci zahájené v případě později podané žaloby na zaplacení této náhrady.
Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadené usnesení změnil podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. způsobem uvedeným ve výroku rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu