ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2523.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2523/2019-745
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalované J. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo nám. 329, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 99/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 60 Co 242/2016-662, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2018, č. j. 60 Co 242/2016-676, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
( §243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 5 C 99/2010-409, rozhodl, který majetek ze společného jmění manželů („SJM“) náleží do výlučného vlastnictví žalobce a žalované a jak si rozdělí úhradu zůstatků dluhů (výroky I. až III.). Žalobci uložil, aby žalované zaplatil vypořádací podíl 407 879 Kč, nahradil jí náklady řízení ve výši 210 636 Kč a nahradil náklady řízení České republice (výroky IV. až VI.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, č. j. 60 Co 242/2016-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně zejména ohledně výše vypořádacího podílu náležejícího žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 5395/2017-555, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud následně v dalším řízení rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 60 Co 242/2016-662, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2018, č. j. 60 Co 242/2016-676, rozhodl tak, že majetkové hodnoty a dluhy rozdělil mezi účastníky řízení [výroky I. a), b), c)] a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílů 382 739,65 Kč [výrok I. d)]; rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2018, ve znění opravného usnesení, podal žalobce („dovolatel“) dovolání. Napadá výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení, a výrok I d), kterým soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na vypořádání částku 382 739,65 Kč. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatel namítá, že odvolací nezjistil, na co byly použity společné prostředky z úvěru účastníků, resp. nezabýval se otázkou, zda použití společných prostředků na dům matky žalované bylo obvyklou správou společného majetku. Žalobce totiž dovozuje, že finanční prostředky ze společného úvěru, které měly být použity na rekonstrukci společného domu účastníků, byly ve skutečnosti použity na dům matky žalované; to vyplývá již z toho, že cena společné nemovitosti účastníků se po tvrzené rekonstrukci nezvýšila. Soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezohlednil všechny podstatné skutečnosti, nevypořádal se s argumentací žalobce a v hodnocení věci se dopustil přepjatého formalismu.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. o. s. ř. (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 4/2014), usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán; od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (opět srovnej R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Právní posouzení věci, které předkládá dovolatel, vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Podstatou námitek uplatněných v dovolání je ve skutečnosti polemika se zjištěným skutkovým stavem; konkrétně jde o to, jakým způsobem byly použity společné prostředky účastníků – zdali na společnou nemovitost či na nemovitost matky žalované. Není pravdou, že by tato otázka zůstala v řízení nezodpovězena; byla pouze zodpovězena způsobem, s nímž dovolatel nesouhlasí. Zjištěným skutkovým stavem je však dovolací soud vázán (viz výše). Pro úplnost lze uvést, že s argumentací žalobce i s jeho důkazními návrhy se odvolací soud pečlivě vypořádal a svůj závěr odůvodnil (především bod 28 napadeného rozhodnutí).
Protože dovolatel nevymezil způsobilý dovolací důvod (pouze nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů), trpí v této části dovolání vadou, pro kterou není možné v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V části, ve které směřuje proti výrokům II. a III. o náhradě nákladů řízení, je pak dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř., rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu