ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.28.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 28/2020-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Alexanderem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti žalovaným 1) S. A. , narozenému XY, bytem XY, 2) Z. Š. , narozené XY, bytem XY, 3) L. Š. , narozenému XY, bytem XY, 4) E. Š. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Martinou Krňoulovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Palackého 211, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 377/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2019, č. j. 35 Co 168/2018-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 815 Kč, k rukám jejich zástupkyně Mgr. Martiny Krňoulové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) [poté, co byl jeho předcházející rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (odvolací soud) ze dne 25. 8. 2016, č. j. 35 Co 122/2016-109, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení] rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 53 C 377/2013-197, zamítl žalobu na vyklizení a předání nebytového prostoru, užívaného jako přípravna, nacházejícího se v domě č. p. XY na st. p. č. XY v k. ú. XY (dále jen jako „předmětný prostor“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 35 Co 168/2018-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že předmětný prostor je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalovaných. Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, podle jakých kritérií je třeba posuzovat, ke kterému ze dvou domů, jež k sobě přiléhají, náleží určité prostory. Konkrétně uvádí otázku, zda lze pominout existenci vertikálních zdí (nosných konstrukcí), jakož i skutečnost, že vlastníci obou domů dlouhodobě vycházeli z jistého stavu. Má za to, že v dané souvislosti se doposud Nejvyšší soud nezabýval ani významem superficiální zásady (resp. toho, na jakém pozemku je předmětný prostor umístěn). Dále vznáší otázku, zda lze pozbýt vlastnické právo k části nemovitosti tím, že se do ní vlastník sousední nemovitosti probourá a tzv. ji zabere; otázku označuje za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Současně nesouhlasí s rozvržením důkazního břemene, když považuje za nepřípustné, aby byl jako zapsaný vlastník nemovitosti, ve které se sporný prostor nachází, povinen prokazovat, že předmětný prostor je její součástí. Nalézacím soudům vytýká, že v řízení nepřípustně provedly důkazy listinami, které nebyly vyhotoveny v jednacím jazyce, aniž došlo k jejich překladu. Nesouhlasí i se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku, vztahujícího se k posouzení funkční provázanosti předmětného prostrou s nemovitostí (domem) žalovaných; namítá nesprávné hodnocení provedeného dokazování a neprovedení jím navržených důkazů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaní v dovolacím vyjádření předně uvádí, že dovolání žalobce je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními (odbornými závěry znalce). Vypořádávají se však i s jednotlivými námitkami dovolatele, které považují za nedůvodné. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a přesvědčivě odůvodněné. Navrhují, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Obsahem dovolání žalobce je především polemika se závěry nalézacích soudů týkajících se rozhodných kritérií pro posouzení otázky, zda předmětný prostor je součástí domu žalovaných, nebo domu žalobce. Na řešení jím formulovaných právních otázek však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z obsahu spisu, jakož i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalobce v rámci odvolacího řízení brojil pouze proti skutkovým závěrům vyplývajícím z provedeného dokazování a zpochybňoval správnost odborných závěrů znalce. Navrhoval doplnění znaleckého posudku (resp. vypracování nového posudku) a provedení dalších, nově navržených důkazů. Námitku, že při posouzení otázky, ke kterému domu předmětný prostor náleží, soud prvního stupně nezohlednil veškerá rozhodná kritéria, však žalobce v rámci odvolacího řízení nevznesl.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Dovolání žalobce proto není pro řešení otázky, dle jakých kritérií je nutné posoudit, zda předmětný prostor je součástí domu žalobce, nebo žalovaného, přípustné. Žalobce tuto otázku neučinil předmětem odvolacího řízení a odvolací soud se jejím řešením ani nezabýval.
Ze stejného důvodu se odvolací soud nezabýval ani otázkou významu superficiální zásady, jakož i otázkou, zda vlastník nemovitosti může pozbýt vlastnické právo k části domu tím, že se vlastník sousední nemovitosti do domu probourá a předmětnou část tzv. zabere. Ani tyto otázky nebyly v rámci odvolacího řízení vzneseny, jejich posouzení nebylo předmětem odvolacího řízení a rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá. Jejich uplatnění v dovolacím řízení proto není způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013). V nyní posuzované věci nalézací soudy zohlednily všechny skutečnosti, které vyšly v rámci řízení najevo, náležitě se vypořádaly se všemi námitkami účastníků a jejich úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Za této situace nemůže Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu zpochybnit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného rozložení důkazního břemena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že vlastnická žaloba na vyklizení věci může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5304/2007, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3217/2013). Závěr, že břemeno důkazu existence vlastnického práva k předmětnému prostoru leží na straně žalobce, je proto správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že skutečnost, že žalobce je vlastníkem jisté nemovitosti (domu), bez dalšího neprokazuje, že součástí této nemovitosti je i prostor, jehož vyklizení se domáhá.
K námitce, že v řízení byly k důkazu provedeny cizojazyčné listiny, aniž by došlo k jejich úřednímu překladu do jednacího jazyka soudu, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť k uplatnění této námitky došlo poprvé až v rámci dovolacího řízení (viz §241a odst. 6 o. s. ř.). Navíc ani tato námitka by nebyla důvodná. Cizojazyčné listiny – které dovolatel označuje – nebyly v rámci soudního řízení provedeny jako samostatné důkazy; byly pouze součástí a podkladem pro vypracování znaleckého posudku, jakožto samostatného důkazu.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu