ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2845.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2845/2020-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce města H. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovanému M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 103/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2020, č. j. 22 Co 22/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Josefa Moravce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 23 C 103/2019-57, zamítl žalobu, aby soud určil existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni uložení a užívání veřejné komunikace jako veřejného statku na pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, a to ve prospěch žalobce jako osoby oprávněné z práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 18 265,50 Kč na náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsaným vlastníkem pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, který nabyl od právního předchůdce na základě kupní a darovací smlouvy ze dne 1. 9. 1982. Pozemek se nachází v obci XY, ulici XY, a je na něm položen asfaltový povrch místní komunikace, kterou žalobce dlouhodobě udržuje. Žalovaný dne 29. 6. 2018 vyzval žalobce k úhradě částky 24 012 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za tříleté užívání pozemku par. č. XY bez právního důvodu. Žalobce se brání mimo jiné touto žalobou a tvrdí, že vydržel věcné právo odpovídající „služebnosti uložení a užívání veřejné komunikace“.
Soud postupoval jak podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), tak podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“); důvodem aplikace obč. zák. byla skutečnost, že právě za jeho účinnosti mělo dojít k vydržení, mimořádné vydržení je však třeba posoudit podle „nové“ právní úpravy o. z., neboť předchozí právní úprava mimořádné vydržení neznala. S odkazem na §3066 o. z. uvedl, že k mimořádnému vydržení nemohlo dojít, protože vydržecí doba nemohla skončit dříve, než pět let od nabytí účinnosti o. z. (1. 1. 2019), přičemž nejpozději doručením výzvy k úhradě bezdůvodného obohacení dne 2. 7. 2018 ztratil žalobce dobrou víru, že právo odpovídající věcnému břemenu drží oprávněně, a jeho držba již dále nemohla být poctivá. K možnosti řádného vydržení uvedl, že z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem okolnostem držby, tedy i k právnímu titulu, na jehož základě oprávněný držitel právo drží; bez toho není možné právo odpovídající věcnému břemenu vydržet. Protože žalobce – coby obec, v níž se pozemek nachází – musel vědět, kdo je vlastníkem pozemku, a protože žalobce nedal souhlas k jeho užívání, nemohl být žalobce se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tvrzené právo náleží, a nemohl jej tudíž vydržet.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 22 Co 22/2020-89, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 059,57 Kč.
Vyšel přitom ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Po právní stránce věc posoudil výhradně podle občanského zákoníku z roku 2012, ztotožnil se však s právním hodnocením věci – k mimořádnému vydržení nemohlo dojít z důvodu ztráty poctivé držby před 1. 1. 2019, k řádnému vydržení pak proto, že chybí právní důvod držby. Odkazuje-li žalobce výslovně na ustanovení §1260 odst. 2 o. z., soud uvedl, že ani zde nebyly splněny podmínky vydržení, když žalobce neprokázal souhlas žalovaného s užíváním pozemku.
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem, podle kterého neprokázal žádný právní titul, na jehož základě by mohl být v dobré víře, že je oprávněným, resp. řádným poctivým a pravým držitelem tvrzeného práva. Namítá, že důvodně předpokládal konkludentní souhlas žalovaného, když on i jeho právní předchůdce několik desítek let uložení pozemní komunikace trpěl, a to bez jediného náznaku nesouhlasu. K tomu cituje část blíže neurčeného rozsudku Městského soudu v Praze „č. j. A 93/2014“, z něhož vyplývá, že souhlas vlastníka účelové komunikace s jejím obecným užíváním nemusí být projeven výslovně, naopak obvykle půjde o souhlas vyjádřený konkludentně. Cituje rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, z něhož vyplývá, že pro vydržení vlastnického práva se připouští i právní titul domnělý (tzv. titulus putativus).
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že žalobce nevymezuje přípustnost dovolání, a navrhuje proto dovolání jako nepřípustné odmítnout. Ve zbytku se zcela ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Dovolatel výslovně vymezuje zákonný důvod přípustnosti dovolání, tak že tvrdí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že „vyřešenou právní otázkou“ má na mysli právní názor odvolacího soudu v nyní projednávané věci, a požaduje, aby dovolací soud věc posoudil (vyřešil) odlišně.
Zákonný důvod přípustnosti dovolání že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.), spočívá v tom, že dovolací soud má podle názoru dovolatele – na podkladě jím předložených argumentů – přehodnotit svoji dřívější rozhodovací praxi v určité právní otázce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 4/2014). V opačném případě by úprava přípustnosti dovolání ztratila význam, neboť podstatou každého dovolání je nesouhlas s napadeným rozhodnutím a požadavek, aby dovolací soud věc posoudil odlišně. Z obsahu dovolání je zjevné, že nic takového dovolatel nežádá; jiný důvod přípustnosti výslovně neuplatňuje.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, lze-li důvod přípustnosti dovolání odvodit z obsahu podání. Hlavní námitka žalobce spočívá v tom, že žalovaný s užíváním pozemku vyjádřil konkludentní souhlas, přičemž k podpoření takového tvrzení líčí podstatné skutkové okolnosti a odkazuje rovněž na judikaturu, která možnost konkludentního souhlasu připouští. Nalézací soudy nicméně nevyšly z toho, že by konkludentní souhlas s užíváním pozemku nemohl být dán; uvedly, že v nyní projednávané věci se jej žalobci nepodařilo prokázat. V tom je podstatný významový rozdíl. Je tak zřejmé, že dovolatel zde nepolemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, nýbrž především napadá skutková zjištění.
Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že dovolatel nikdy netvrdil a netvrdí, že má v držbě pozemek žalovaného, nýbrž že drží právo odpovídající služebnosti; nalézací soud neuvádí opak, obě rozhodnutí se týkají výhradně vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Konečně nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka, že přípis žalovaného, který měl podle nalézacích soudů připravit dovolatele o dobrou víru v existenci práva služebnosti, není ve skutečnosti vyjádřením nesouhlasu s užíváním pozemku. Dovolatel tvrdí, že „znamenal pouze to, že po desítkách let se náhle uplatňuje nájemné […]“. Také v tomto případě jde však o zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, kterým je dovolací soud vázán. Nadto jde o skutečnost, s níž dovolatel přichází až nyní v dovolacím řízení, které má jen přezkumnou povahu; také proto se jí dovolací soud nemohl zabývat (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Zbývá uvést, že pokud by se dovolací soud nyní sám pokusil důvod přípustnosti dovolání vymezit, porušil by tím zásadu projednací a v konečném důsledku i zásadu rovnosti účastníků řízení.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu