ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3274.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3274/2019-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným 1) V. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, a 2) Z. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, o odklad zrušení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 52/2018, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Co 266/2018-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 8 C 52/2018-8, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 9. 2018, č. j. 8 C 52/2018-126, výrokem I. zamítl žalobu na odklad zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem v rozsudku uvedeným a výroky II. - IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Co 266/2018-321, rozsudek soud prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které doplnila vlastními podáními ze dne 30. 9. 2019, ze dne 18. 10. 2019, ze dne 7. 11. 2019 a ze dne 4. 12. 2019. Jeho přípustnost vymezila tak, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a i z toho důvodu, že dovolacím soudem má tato vyřešená právní otázka být posouzena jinak.” Dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na „vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně tím, že nesprávně právně shora uvedené otázky (resp. mnohým se ani nevěnoval), a dále že zejména nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace žalované ve sporu.”
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje“.
Dovolatelka v této věci vymezila přípustnost dovolání obecným odkazem na důvody uvedené v §237 o. s. ř. O jejich konkretizaci se pokusila jen v jednom případě, když uvedla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na „vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně tím, že nesprávně právně shora uvedené otázky (resp. mnohým se ani nevěnoval), a dále že zejména nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace žalované ve sporu.” Taková specifikace právních otázek je naprosto nedostatečná a zejména není uvedena judikatura, od které se měl odvolací soud odchýlit, a dovolacímu soudu taková judikatura ani není známa.
Protože v dané věci nebyl důvod přípustnosti dovolání řádně uveden, Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu