ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3393.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3393/2020-865
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované E. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 13/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2020, č. j. 22 Co 137/2019-829, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2020, č. j. 22 Co 137/2019-829, se zamítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 52 756 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Mgr. Slavomíra Hrinka, advokáta se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 12 C 13/2012-665, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, k pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a k pozemku st. parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY (dále také „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 8 750 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce i žalovaná doložili svoji solventnost, ručením třetích osob v případě žalobce a uvěrovým příslibem, resp. půjčky od třetí osoby u žalované, a to ve výši přesahující jednu polovinu obvyklé ceny předmětných nemovitostí – ve výši 8 750 000 Kč. Oba účastníci poukázali na vzájemné pohledávky a závazky mezi žalobcem a M. L., popř. žalobcem a třetími osobami, avšak skutečnosti zjištěné o těchto pohledávkách a závazcích popsané nemají žádný zásadní vliv na solventnost účastníků, neboť i v případě odhlédnutí od odlišnosti povahy těchto pohledávek, jejich splatnosti a tudíž rozdílné vymahatelnosti a disponování těmito prostředky účastníky ke dni rozhodování soudu, jde o částky vyčíslené účastníky v obdobné výši (7 030 645,96 Kč u žalobce a 7 593 736,16 Kč u žalované). Soud tak učinil závěr, že oba účastníci prokázali svou solventnost pro případ uložení povinnosti zaplatit vypořádací podíl, resp. přiměřenou náhradu pro případ přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, a to konkrétně ve výši 15 000 000 Kč u žalované a 12 750 000 Kč u žalobce.
Protože hotel XY byl vždy pronajímán společnosti M. L., v němž figurovala jako jediná jednatelka žalovaná, a přechodně i společnosti R. B., kde figuroval žalobce jako společník pouze do roku 2015, a v současné době podle nesporného tvrzení účastníků provoz hotelu v předmětných nemovitostech zajišťuje společnost M. L., pak podle názoru soudu svědčí účelné využití věci straně žalované. Tento závěr podporují i zjištění, že společnost M. L. provozovala do roku 2012 hotel XY úspěšně, jak je zřejmé z referencí, a to již předtím, než se stal vlastníkem a následně spoluvlastníkem předmětných nemovitostí žalobce, tj. před rokem 2005, jak je zřejmé z nájemní smlouvy ze dne 8. 2. 1999.
K odvolání obou stran sporu Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 22 Co 137/2019-829, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, vyjma výše vypořádacího podílu a lhůty k jeho zaplacení, dále ohledně výroku III, IV a V potvrdil (výrok I). V části výroku II o vypořádacím podílu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 12 000 000 Kč, a to do 60 dní od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Odvolací soud uvedl, že žalobce má naprosto převažující zásluhu na financování pořízení hotelu, tento provozovali zprvu společně, v pozdějších letech převážně žalovaná, výlučně jej provozovala od roku 2018. Odvolací soud zachoval svůj předběžný názor (který koresponduje s dohodou účastníků nastíněnou při jednání odvolacího soudu konaném dne 6. 6. 2019) a přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované. Té stále svědčí účelnější využití hotelu, zejména též s přihlédnutím k jejím pracovním a rodinným vazbám k těmto nemovitostem, kdežto zásadní zásluhu na pořízení i provozu hotelu po určité období lze podle odvolacího soudu žalobci vynahradit finančně (odvolací soud neopomíjí, že žalobce se podílel na opravách i provozu hotelu osobně, nicméně žalovaná tak činila i samostatně a po delší dobu). Dalšími rozhodnými kritérii může být návrh na zaplacení vyšší finanční náhrady, lepší solventnost, tj. dispozice vlastními finančními prostředky oproti nezbytnosti zápůjčky od třetí osoby. Lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě na společnou věc. Podle zjištění okresního soudu je společnost M. L. nájemcem budovy č. p. XY, postavené na pozemku st. parc. č. XY a tohoto pozemku již od roku 1999, touto společností byly označené nemovitosti opětovně převzaty v lednu 2018 a od té doby je provozuje výlučně. Žalovaná v hotelu pracovala již v 90. letech (od roku 1993), bydlela v něm v bytě č. XY na základě nájemní smlouvy z 27. 3. 1994. Odvolací soud zohlednil, že žalovaná nabídla zaplatit na vypořádací podíl vyšší částku, než je polovina obvyklé ceny předmětných nemovitostí podle znaleckého posudku. Uvěřil její nabídce a slibu vypořádat žalobce částkou 12 000 000 Kč a v této výši stanovil vypořádací podíl. K tomu, aby žalovaná zajistila včasné vyplacení vypořádacího podílu, je nutný delší čas, žalované proto poskytl maximální lhůtu, kterou při jednání navrhla, a to 60 dnů od právní moci rozsudku. Nejpozději do konce této lhůty žalovaná zajistí, aby měl žalobce slíbený obnos 12 000 000 Kč na svém účtu. Solventnost žalovaná prokázala cizími prostředky (zápůjčkou od svého zástupce a od své dcery E. – č. l. 744, 746 a protokol ze dne 21. 7. 2020).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce posouzení podmínek, za nichž je možné přikázat věc ve spoluvlastnictví některému ze spoluvlastníků. Předně má za to, že se odvolací soud zcela nedostatečně, a tudíž nesprávně, vypořádal s otázkou solventnosti žalované. Žalobce uvedl, že žalovaná má vůči žalobci značné dluhy, které nesplácí. To podle něj nasvědčuje tomu, že žalovaná nebude schopna žalobci platit ani vypořádací podíl a žalobce se jej bude muset obtížně domáhat. Odvolací soud učinil závěr o solventnosti žalované pouze na základě prohlášení jejího právního zástupce o jeho schopnosti „do 20 000 000 Kč úvěrovat“, tvrzená zápůjčka od dcery žalované pak nebyla jakkoliv prokázána. Nedomnívá se ani, že by ve prospěch žalované mělo být zohledněno, že její společnost M. L. užívala a užívá hotel XY. Žalobce totiž podal proti této společnosti žalobu na vyklizení hotelu a proti žalované žalobu na nahrazení projevu vůle. Navíc nájemní smlouva, na základě které společnost hotel užívala, skončila uplynutím doby, dne 1. 5. 2020. Žalobce nesouhlasí ani s prodloužením pariční lhůty ze 3 dnů na 60 dní, přičemž z napadeného rozhodnutí neplyne, z jakého důvodu takto odvolací soud postupoval. Navrhuje, aby dovolací soud změnil výroky I a II napadeného rozhodnutí tím způsobem, že změní výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalobce a že je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku 8 750 000 Kč do 30 dní od právní moci rozsudku. Dále navrhuje přiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Navrhl rovněž odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalovaná k návrhu na odklad právní moci uvedla, že již částku uloženou k zaplacení na vypořádání podílů žalobci zaplatila, proto považuje návrh za nedůvodný, neboť žalobci nemůže být způsobena závažná újma. K samotnému dovolání pak uvedla, že žalobce polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, zejména potom se solventností žalované. Částka stanovená na vypořádání podílů značně převyšovala cenu stanovenou ve znaleckém posudku. Žalobce vyšší částku nenabídl a ani nemohl, a to bylo hlavním důvodem pro přikázání nemovitostí žalované. Tvrzení žalobce ohledně možných závazků žalované jsou účelové a hrubě zkreslené. Dále upozornila na trestné jednání žalobce a poskytla výčet svých dluhů vůči žalobci. Navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání namítá, že úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované je zjevně nepřiměřená, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť úvahu odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou; závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
V první řadě je třeba zdůraznit, že pokud má více spoluvlastníků o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem a jsou solventní, pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou nicméně často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolací soud dále konstatoval, že i v poměrech o. z. soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (R 5/2016)]. Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně, a zjevně nepřiměřeně, právně věc posoudil, jestliže při úvaze o přikázání nemovitostí žalované zohlednil, že „žalovaná splnila předpoklady pro přikázání hotelu XY, protože jí vlastněná společnost M. L., užívala a i nadále hotel XY užívá“, ačkoliv „v době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ještě nebyla splněna zákonná podmínka §2285 o. z. pro automatické prodloužení nájemní smlouvy společnosti M. L. v podobě uplynutí zákonné lhůty.“
Tato námitka však není důvodná.
Odvolací soud při úvaze o přikázání nemovitostí zohlednil i okolnost, že společnost M. L., jejíž je žalovaná jedinou společnicí a jednatelkou, provozovala v dřívějším období hotel XY. Své rozhodnutí však – oproti přesvědčení dovolatele – nezaložil primárně na úvaze, že této společnosti v době rozhodování odvolacího soudu svědčilo nájemní právo k nemovitostem. Odvolací soud sice učinil úsudek, že „nájem hotelu společností M. L. je nutno považovat za skončený k datu 1. 5. 2020, nicméně s ohledem na stanovisko žalované … bude nájem hotelu společností M. L. znovu ujednán – tentokrát na dobu dvou let“, nicméně i kdyby úvaha o prodloužení nájemní smlouvy nebyla správná, nesprávnost právního posouzení by to nezaložilo.
Odvolací soud totiž upřednostnil při úvaze o přikázání nemovitostí jako jednu z okolností, aby v provozování hotelu pokračovala žalovaná, která má k hotelu dlouhodobější vazbu související s osobou někdejšího vlastníka Ř.. Pokračování v provozování hotelu žalovanou však není odvislé od případného prodloužení nájemní smlouvy ve prospěch společnosti M. L. I kdyby totiž k prodloužení nájmu nedošlo, a žalované byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, je pouze na ní, jakou právní formou zajistí i nadále provozování hotelu, tj. zda sama bude uvažovat o dalším smluvním vztahu s uvedenou obchodní společností či nikoliv již z pozice výlučné vlastnice. Odvolací soud navíc význam provozování hotelu uvedenou obchodní společností zohlednil spíše v kontextu dřívějšího období provozu hotelu, na které může žalovaná navázat. Jak však vyplývá z reprodukce části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu výše, odvolací soud vzal při svém rozhodování v potaz i další skutečnosti, se kterými dovolání věcně buď nepolemizuje vůbec (zejména vyšší přiměřená náhrada, historická rodinná vazba na věc apod.), anebo polemizuje nedůvodně (solventnost žalované – viz dále).
Převážná část dovolání žalobce se týká výhrad vůči závěrům odvolacího soudu o solventnosti žalované k vyplacení přiměřené náhrady, která činí 12 000 000 Kč.
Odvolací soud v samém závěru odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že „solventnost žalovaná prokázala cizími prostředky (zápůjčkou od svého zástupce a od své dcery E. – č. l. 744, 746 a protokol ze dne 21. 7. 2020). V této souvislosti dovolatel namítá, že „v případě právního zástupce žalované se jednalo o jeho pouhé prohlášení o jeho schopnosti ‚to do 20 000 000 Kč úvěrovat‘, aniž by však byla jakkoliv doložena a prokázána reálnost a proveditelnost ve vztahu k vyplacení vypořádacího podílu žalobce“ a k „údajné zápůjčce od dcery žalované…tato nebyla v řízení jakkoliv prokázána a doložena. Soud prvního stupně ani odvolací soud v tomto směru žádný důkaz neprovedl a nelze tedy mít za prokázanou reálnost a proveditelnost takové zápůjčky ve vztahu k vyplacení vypořádacího podílu žalobce.“
Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit. Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá. Není-li najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, podmínka solventnosti není splněna [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (publikovaný v časopise Bulletin advokacie, č. 5/2017, str. 48 a násl.)].
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že považuje solventnost žalované za prokázanou zápůjčkami cizích prostředků. Konkrétně mělo jít o zápůjčky od zástupce žalované a od její dcery E.. Přitom poukázal na č. l. 744, 746 v procesním spisu a na protokol ze dne 21. 7. 2020.
K tomu žalobce v dovolání uvedl, že se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou solventnosti žalované. Ve vztahu k zápůjčce od zástupce žalované na jednání konaném dne 21. 7. 2020 zástupce uvedl toliko: „Do 20 000 000 jsem to schopen úvěrovat“, aniž by to však bylo jakkoliv doloženo. K tvrzení zápůjčce od dcery žalované pak žalobce uvedl, že nebyla v řízení jakkoliv prokázána ani doložena. Soudy v tomto směru žádné důkazy neprovedly, nelze proto mít za prokázanou reálnost a proveditelnost takové zápůjčky.
Dovolací soud konstatuje, že z procesního spisu se nepodává, že by odvolací soud listiny na č. l. 744 a 746, kterými solventnost žalované odůvodňuje, k důkazu provedl. Ovšem i kdyby se jednalo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by k ní dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Pro posouzení věci je však podstatné to, že odvolací soud výslovně konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně mimo jiné i ohledně posouzení solventnosti žalované. Soud prvního stupně pak učinil výslovný závěr, že „z čestného prohlášení S. H. nazvaného ‚úvěrový příslib‘ ze dne 16. 8. 2018 je patrné, že tento přislíbil půjčit žalované částku 15 000 000 Kč na vyplacení vypořádacího podílu žalované žalobci a na rekonstrukci předmětných nemovitostí.“
S tímto závěrem pak dovolání nijak věcně nepolemizuje (ostatně jde o skutkový závěr, který dovolacímu přezkumu nepodléhá); jestliže pak zástupce žalované v průběhu odvolacího řízení potvrdil svým prohlášením ochotu „úvěrovat do částky 20 000 000 Kč“, je třeba to považovat za potvrzení skutkového závěru soudu prvního stupně uvedeného výše. To, že v daném případě jde o částku ještě o 5 000 000 vyšší, je pro posouzení věci nevýznamné, protože přiměřená náhrada činila v dané věci 12 000 000 Kč, a i kdyby bylo třeba vyjít jenom ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, to se týkalo zápůjčky v částce 15 000 000 Kč, tj. v částce stále vyšší, než činí přiměřená náhrada.
Dovolací soud dále neshledal přípustnými námitky týkající se vzájemných pohledávek ani délky lhůty stanovené k zaplacení vypořádacího podílu.
Existence vzájemných pohledávek žalobce a žalované, resp. společnosti M. L. vychází v dané věci především ze skutkových zjištění, která dovolací soud nemůže podrobit přezkumu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Navíc v dané věci ani nemusí být významnou; naznačuje-li dovolatel, že právě existence jeho pohledávek za žalovanou zpochybňuje schopnost žalobkyně k vyplacení přiměřené náhrady, pak dovolací soud dodává, že i kdyby tuto úvahu dovolatele přijal, pak žalovaná netvrdila, že disponuje vlastními finančními prostředky, ze kterých přiměřenou náhradu poskytne, ale učiní tak ze zápůjčky poskytnuté právě na vyplacení přiměřené náhrady žalobci. Pak je zřetelná úvaha, že ani případné neuhrazení dluhů vůči žalobci nemusí být na překážku závěru o solventnosti žalované, jestliže prostředky k úhradě přiměřené náhrady má žalovaná účelově zajištěny právě pro vyplacení přiměřené náhrady.
K námitce o délce pariční lhůty lze uvést, že podle §160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může splácet ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej Lavický, P. §160 (Pariční lhůta). In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 783, marg. č. 7.]. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě splněna [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (publikovaný v časopise Bulletin advokacie, č. 5/2017, str. 48 a násl.)].
V této věci byla stanovena výše vypořádacího podílu na 12 000 000 Kč a odvolací soud stanovil žalované lhůtu k jeho zaplacení žalobci v délce 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k výši částky, kterou měla žalovaná žalobci zaplatit, nespatřuje dovolací soud v této konkrétní věci takto stanovenou délku pariční lhůty jako zjevně nepřiměřenou, byť by bylo vhodné, aby odvolací soud svou úvahu v tomto ohledu lépe zdůvodnil. Jde-li o výši přesahující podíl z obvyklé ceny věci, navržený samotnou žalovanou a představující částku 12 000 000 Kč, pak uvedená lhůta 60 dnů není nepřiměřená ani s ohledem na zájmy žalobce, neboť zpravidla nelze předpokládat, že takto vysokou částku bude mít spoluvlastník ihned k dispozici. Je-li pak její získání vázáno na smluvní vztah s třetí osobou, pak odvolacím soudem zvolená lhůta nezakládá zjevnou nepřiměřenost jeho úvahy. Ostatně i sám dovolatel v dovolacím návrhu navrhoval, aby nemovitosti byly přikázány jemu a lhůta k plnění byla stanovena také jako nikoliv třídenní, ale delší.
Dovolatel ostatně odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká toliko to, že prodloužení pariční lhůty neodůvodnil. Odvolací soud nicméně v odůvodnění jasně deklaroval, že delší pariční lhůta (60 dnů) je dána výší přiměřené náhrady a poskytl žalované tuto lhůtu jako lhůtu samotnou žalovanou navrženou jako maximální se závěrem, že „nejpozději do konce této lhůty žalovaná zajistí, aby měl žalobce slíbený obnos 12 000 000 na svém účtě.“ Ostatně je v zájmu samotné žalované dodržení této lhůty proto, aby se pak případně nevystavila riziku nuceného výkonu rozhodnutí nebo exekuce při nesplnění uložené povinnosti.
V této souvislosti pak nemohl dovolací přihlédnout k tvrzení obsaženému a dokládanému ve vyjádření v dovolání, že žalovaná žalobci částku 12 000 000 Kč již uhradila, neboť ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Tím se vyjadřuje, že pro přezkum rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím je rozhodný skutkový a právní stav ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud nesmí přihlížet ke skutečnostem, které nastaly později. Platí-li to pro obsah dovolání, resp. tvrzení, skutečnosti a důkazy v něm uvedené, musí to platit zcela shodně i pro vyjádření k dovolání již proto, že reaguje právě na obsah podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Při rozhodování o nákladech řízení v této věci vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20, podle něhož se uplatní zásada úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení i v řízení o vypořádání spoluvlastnictví. III. senát Ústavního soudu přistoupil k ústavně konformnímu výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, a navzdory některým větám v jeho odůvodnění jej vyložil tak, že reagoval na zcela specifickou situaci nastalou v konkrétní věci, která naprosto výjimečně vyžadovala odhlédnutí od kritéria úspěchu ve věci, což nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 umožňuje. Z tohoto důvodu dovolací soud přiznal náklady dovolacího řízení žalované, jako procesně úspěšné strany sporu, přičemž výše přiznaných nákladů řízení nemusí být dovolacím soudem blíže odůvodněna (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 11. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu