ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3507.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3507/2019-1178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému O. P. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Česká 754/25, o zaplacení částky 220 995,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 479/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019, č. j. 8 Co 285/2017-1125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 85 C 479/2005-918, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2017, č. j. 85 C 479/2005-942, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 122 693,- Kč (výrok I.) Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 98 302,- Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky 220 995,- Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 8 Co 285/2017-997, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 18 639,- Kč s 12 % úrokem ročně za dobu od 1. 11. 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 18 687,50 Kč s úrokovým příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částky v rozsudku uvedené; jinak ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku podali oba účastníci dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018. Nejvyšší soud výrokem I. odmítl dovolání žalovaného, výrokem II. zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a výrokem III. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku III., v části věty za středníkem, ve které se uvádí: „… jinak se v odstavci II. výroku rozsudek okresního soudu potvrzuje”, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 8 Co 285/2017-1125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání. Přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku „zda a v jaké míře se spoluvlastník, který neužívá společnou věc – jednotku (byt), má podílet na platbách za vytápění bytu či dodávky tepla.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku „zda a v jaké míře se spoluvlastník, který neužívá společnou věc – jednotku (byt), má podílet na platbách za vytápění bytu či dodávky tepla.“ Nicméně touto otázkou se zabýval dovolací soud již v předchozím rozhodnutí, kdy uvedl: „Náklady, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci jsou povinni platit všichni spoluvlastníci jednotky, bez ohledu na to, zda ji užívají či nikoliv, přičemž nedohodli-li se jinak, je v jejich vzájemném vztahu podíl na platbách dán výší jejich spoluvlastnických podílů. Platba za dodávky tepla má povahu smíšenou, když zčásti představuje náklad na zachování společné věci a zčásti slouží jen tomu, kdo jednotku užívá. Proto se na nákladech na vytápění bytu v rozsahu nezbytné míře nutné k jeho zachování musí podílet i ten spoluvlastník, který byt neužívá. Stanovení poměru, v jakém se budou účastníci podílet na platbách za teplo, záleží na úvaze soudu, která nesmí být zjevně nepřiměřená“. Současně konstatoval: „Dovolací soud je si vědom toho, že jeho právní názor není v rozporu s právním posouzením věci, které provedl soud prvního stupně a které odvolací soud nijak nezpochybnil; nicméně v dovolacím řízení nebylo možno napravit nedostatek odůvodnění, které některé potenciálně významné námitky žalobkyně zcela přešlo“. Nešlo tedy o to, že by odvolací soud vyšel z jiného právního názoru, spíše šlo o nevypořádané námitky žalobkyně; ostatně k právnímu názoru dovolacího soudu uvedenému výše se odvolací soud přihlásil i v napadeném rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na procesních argumentech, týkajících se účinků a mezí právní moci (viz bod 9. rozsudku); za této situace zjevně další námitky žalobkyně chápal jako zcela nevýznamné (i když to mohl a měl výslovně uvést, vyplývá to z kontextu rozhodnutí). Avšak v souvislosti s hlavní argumentací pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v bodě 9. dovolatelka nevymezuje důvod přípustnosti dovolání, a již proto nemůže být přípustné.
Dovolatelka opakuje to, co uvedla již v předchozím dovolání, že žalovanému měla být uložena povinnost platit celou polovinu nákladů na teplo na základě dobrých mravů, neboť žalovaný opustil společnou domácnost a odstěhoval se k jiné ženě, přičemž žalobkyně mu nebránila byt užívat. Odvolací soud se touto námitkou nezabýval zřejmě proto, že mu v tom podle jeho názoru bránily procesní důvody, pro které nemohl rozhodnutí korigovat – v této souvislosti však důvod přípustnosti dovolání není nijak vymezen.
Z obsahu dovolání se podává, že tvrdí i rozpor s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu, který uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval námitkou žalobkyně, že žalobě mělo být vyhověno pro rozpor chování žalovaného s dobrými mravy. Dovolání by však mohlo být v této souvislosti přípustné, jen pokud by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tak tomu v této souvislosti není – dovolací soud nevyslovil právní názor, od kterého by se odvolací soud odchýlil, a už vůbec se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolatelka ostatně nic takového netvrdí.
To, že se snad nebyl vyčerpán celý předmět řízení, jak tvrdí dovolatelka, nezakládá žádný z důvodů přípustnosti dovolání; nápravu tu účastníkům poskytuje možnost žádat o vydání doplňujícího rozsudku (§166 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu