ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3567.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3567/2019-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, IČO 00063754, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 396/15, proti žalované J. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019, č. j. 15 Co 455/2018-474, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 6. 2018, č. j. 10 C 462/2008-451, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2019, č. j. 15 Co 455/2018-474, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu padala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté (sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, 20 Cdo 459/2017, 23 Cdo 104/2014). Dovozuje, že se v tomto řízení jedná o stejnou věc, která již byla řešena soudem prvního stupně pod sp. zn. 29 C 227/2005. Totožnost účastníků je zřejmá, neboť v obou vystupovala jako žalobkyně Městská část Praha 7 a jako žalovaná J. Š. Totožnost předmětu řízení pak vyplývá i z žalobního petitu. Žalobkyně se za nezměněných skutkových tvrzení opět domáhá práva průchodu a průjezdu budovou žalované. Na tom nic nemění, že se v předchozím řízení žalobkyně domáhala práva průchodu a průjezdu ve formě věcného břemene a v tomto řízení již povolení nezbytné cesty, což se svým obsahem zřízení věcného břemene rovná. Navíc právní posouzení nemá vliv na to, že obě žaloby jsou postaveny na stejných skutkových tvrzeních. V předchozím řízení se žalobkyně rovněž domáhala vydání konstitutivního rozhodnutí, které by jí založilo právo cesty přes nemovitost žalované. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle ní spočívá napadené rozhodnutí na správném právním posouzení. Právní úprava podle žalobkyně umožňuje povolit právo nezbytné cesty ke stavbě či průchodem domu až od 1. 1. 2014. Vzhledem k tomu se domnívá, že překážka věci pravomocně rozhodnuté dána není. Poukazuje rovněž na důsledky nedostatku cesty a na Listinu základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení potvrdil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná v dovolání namítá, že je v tomto řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, projevující se vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Soud může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o. s. ř., tudíž i podmínky spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. Existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (§103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003).
V souladu s judikaturou se i z odborné literatury podává, že k tomu, aby nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, musí být kumulativně splněna podmínka totožnosti účastníků řízení a podmínka totožnosti předmětu řízení, který je vymezen jednak předmětem procesního nároku (žalobním petitem) a jednak základem procesního nároku (žalobními tvrzeními) – (srovnej např. Dvořák, B. In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 773).
V předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 227/2005 se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o zřízení věcného břemene průchodu a průjezdu přes budovu žalované na pozemek žalobkyně. V tomto řízení se žalobkyně po připuštění změny žalobního petitu domáhá, aby soud povolil nezbytnou cestu přes průjezd budovou žalované na pozemek žalobkyně.
V daném případě je sice dána totožnost účastníků, avšak nikoliv totožnost předmětu řízení, neboť byl v každém řízení vymezen předmět procesního nároku odlišným způsobem. Zatímco v předchozím řízení se žalobkyně domáhala určitého plnění – konkrétně nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene, v tomto řízení jde oproti tomu o tzv. právotvornou žalobu směřující k vydání konstitutivního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty. Jde tak typově o různé nároky. Vzhledem k tomu, že nejsou kumulativně splněny podmínky totožnosti účastníků i totožnosti předmětu řízení, o překážku věci pravomocně rozhodnutou v tomto případě nejde.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu