ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3685.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3685/2019-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Davisa Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem v XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce M. S. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Vyvadilem, advokátem se sídlem v Praze 9, Panenky 353/12, proti žalované Y. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Feltem, advokátem se sídlem v Praze 8, Urxova 458/8, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 207/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2019, č. j. 5 Co 509/2019-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2019, č. j. 5 Co 509/2019-62, se zamítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 5 Co 509/2019-62, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 4 C 207/2018-49, kterým soud prvního stupně rozhodl, že vedlejší účastenství M. S., narozené XY, v řízení je přípustné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takové dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, dále například usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení tedy předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
V nyní projednávané věci dovolatelka nejprve uvádí, že „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a dále, že „tuto právní otázku dovolatelka spatřuje v tom, že stejně jako soud prvního stupně, se odvolací soud zabýval věcí zcela nedostatečně a věc tak nesprávně posoudil.“ Z uvedeného ani z obsahu dovolání přitom není zřejmé, o jakou právní otázku by se mělo jednat a který z důvodů přípustnosti by měl být v nyní projednávané věci naplněn.
Protože dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat; dovolacímu soudu tak nezbylo, než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože v dovolacím řízení nelze pokračovat, zamítl Nejvyšší soud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci není dosud skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu