ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4069.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4069/2019-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1) P. Č. , narozenému XY, a 2) M. Č. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 141, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 135/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 26 Co 75/2019-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobkyně je vlastnicí a žalovaní spoluvlastníky sousedících pozemků. Sporný pozemek „prodal“ právní předchůdce žalovaných předchůdci žalobkyně, písemná smlouva však uzavřena nebyla, a k převodu tak nedošlo; předchůdkyně žalobkyně se nicméně chopila držby pozemku a v řízení šlo o zjištění, zda žalující strana vlastnické právo vydržela.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 11 C 135/2016-590, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY v obci XY, k. ú. XY; k odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 32 Co 116/2017-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 22 Cdo 1646/2018-184, k dovolání žalobkyně rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování poté rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 11 C 135/2016-282, žalobu znovu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2019,
č. j. 26 Co 75/2019-310, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku dovolacího soudu
ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2008, jímž bylo rozhodnuto v této věci, který také odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1335/2016.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření která k nim byla podána, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným důvodem přípustnosti dovolání i dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby jednak o to, že žalobkyně vlastnické právo pro nedostatek dobré víry nevydržela, jednak, pro případ, že by k vydržení došlo, proto, že žalovaní nabyli vlastnictví tohoto pozemku v dobré víře od (potenciálně) neoprávněného. Každý z těchto závěrů byl způsobilý sám o sobě vést k zamítnutí žaloby; aby dovolání bylo přípustné, bylo by třeba vymezit řádně důvod přípustnosti ve vztahu k oběma těmto důvodům. To se však nestalo.
K nabytí vlastnického práva od neoprávněného:
Odvolací soud nově (v původním řízení tuto možnost nezvažoval), opřel zamítnutí žaloby o názor, že žalovaní nabyli pozemek v dobré víře od osoby, evidované v katastru nemovitostí jako jeho vlastník, a to v roce 2010. Dovolatelka ve vztahu k tomuto názoru nijak konkrétně nevymezila důvod přípustnosti dovolání, a již tato okolnost umožňuje je v této části odmítnout. Uvedla však, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval §984 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). Podle judikatury však bylo takto možno nabýt vlastnické právo od neoprávněného již v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
„Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, viz též nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12,
sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15). Tedy samotná okolnost, že odvolací soud zvážil důsledky takového nabytí, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání též – bez výslovné návaznosti na nabytí od neoprávněného, patrně tam však v této části míří – tvrdí, že žalovaní nevěnovali nabytí pozemků „náležitou bdělost“, neboť „před uzavřením kupní smlouvy neobcházeli hranice nabývaných pozemků, neobcházeli ani pozemek č. parc. XY, nekontrolovali mapy, nezkoumali jednotlivá parcelní čísla ve vztahu k jednotlivým pozemkům“; vizuální prohlídkou mohli zjistit, že pozemek je oddělen hranicí užívání i ohrazením od ostatních pozemků žalobkyně. V této souvislosti však nijak nevymezuje otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Jen na okraj se tak uvádí, že zatímco na dobrou víru žalovaných klade přísná měřítka, hájí dobrou víru žalobkyně, která měla podle skutkových zjištění učiněných i v doplněném řízení dostat informaci o tom, že vlastnicí sporného pozemku není, a tato skutečnost vyplývala např. i z rozhodnutí o dědictví, o které svoji dobrou víru opírala.
K vydržení vlastnického práva k pozemku:
Nelze přisvědčit dovolatelce, že soudy nerespektovaly právní názor dovolacího soudu, a jejich rozhodnutí je tak v rozporu s rušícím rozsudkem tohoto soudu. Skutečnostmi, které bylo třeba podle dovolacího soudu vzít do úvahy, se zabývaly, nicméně u řady z nich vyšlo i po doplnění dokazování najevo, že nejsou dány anebo bylo nutno je zasadit do jiného kontextu. Dovolací soud v předchozím řízení ani nezaujal jednoznačné závěry k vydržení pozemku, jen vymezil skutečnosti, ke kterým je třeba přihlédnout, resp. Se jimi zabývat; to soudy učinily.
V předchozím řízení Nejvyšší soud i s odkazem na jednání u národního výboru uvedl: „Když v roce 1983 vyšel najevo skutečný právní stav, ani jedna ze stran smlouvy převod nezpochybňovala (viz přípis Městského národního výboru v Příbrami – „MěstNV“) a držba žalující strany pokračovala nerušeně dál“. K tomu však soud prvního stupně po podrobném rozboru věci na základě provedených důkazů konstatoval, že matka žalobkyně se v roce 1983 dozvěděla, že není vlastnicí sporného pozemku, a že „se jednání v roce 1983 vůbec netýkalo legalizace prodeje sporného pozemku, ale původně uvažovaného pozemku p. č. XY“, který také matka žalobkyně následně získala do užívání (bod 22 rozsudku). Uvedl též, že matka žalobkyně v 90. letech minulého století potvrdila při stanovení hranic nemovitostí podpisem průběh hranice mezi pozemky tak, že sporný pozemek patří paní M.
Argument o jednání na MěstNV v roce 1983 i objektivní dobré víře matce žalobkyně, ze kterého dovolací soud původně vycházel, tak odpadá; protože věděla, že k převodu nedošlo, nemohla být oprávněnou držitelkou a její držba není způsobilá k započtení do doby držby žalobkyně.
Poté na základě doplněného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že sama žalobkyně věděla o tom, že k převodu nedošlo, již v roce 2000; v rozhodnutích o dědictví po osobách, které měly být jejími předchůdci a která žalobkyně nově předložila, sporný pozemek uveden nebyl. Pak ovšem nemohla být sama v objektivní dobré víře, že je vlastnicí pozemku, a vlastnické právo nemohla vydržet.
Soudy v nalézacím řízení tedy zrušující rozhodnutí dovolacího soudu respektovaly a věnovaly se skutečnostem, které dovolací soud považoval za relevantní, nicméně po dalším dokazování a novém zhodnocení věci zůstal závěr o nedostatku oprávněné držby způsobilé k vydržení nedotčen.
Ke tvrzení o tom, že soud nebyl oprávněn provést důkaz úředním záznamem soudního komisaře ze dne 12. 7. 2000, protože jej žádný z účastníků nenavrhl: Především by mohlo jít jen o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které by soud mohl přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nicméně to, že soud provedl nenavržený důkaz, vadu nezakládá. „Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu“ (§120 odst. 2 o. s. ř., věta první). Ani to, že soudy se v dalším řízení zabývaly i skutečnostmi v rozhodnutí dovolacího soudu neuvedenými, resp. které dovolací soud považoval za nevýznamné, není nesprávné; byly-li předchozí rozsudky zrušeny, je třeba na ně v nalézacím řízení pohlížet tak, jako kdyby nebyly vydány. Soudy jsou pak vázány právním názorem dovolacího soudu vycházejícím ze skutkového stavu zjištěného v době rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně další okolnosti mohou zjišťovat a posuzovat samostatně. Zjistí-li, že skutkový stav byl jiný, než z jakého původně vycházel dovolací soud, mohou jej znovu právně posoudit. Ostatně v případech uvedených v tomto odstavci žalobkyně nijak nevymezuje důvod přípustnosti dovolání.
Není dán ani tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1335/2016; dovolací soud na něj upozornil proto, že vycházel ze skutkového stavu, vykazujícího podobnost obou věcí; nyní, po dalším řízení, tu taková shoda není s ohledem na nedostatek dobré víry žalobkyně a její předchůdkyně.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, ale povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení jí dovolací soud neuložil. Vyjádření žalovaných k dovolání bylo sice sepsáno advokátem, ale obsahuje pouze popis dosavadního řízení a nenavrhuje ani odmítnutí dovolání – nejde tak o účelně vynaložený náklad na bránění práva - §142 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu