ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.634.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 634/2020-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobců a) K. K. , narozeného XY, a b) A. K. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října 976, proti žalovaným 1) M. S. , narozenému XY, a 2) R. S. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 128, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 282/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 60 Co 158/2019-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 4 C 282/2014-240, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníci pozemku, jehož hranice jsou vymezeny linií danou průnikem kolmice spouštěné z vnějšího okraje střechy domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY, přičemž počátek této linie je dán rohem domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY (ve dvoře žalovaných), a tato linie probíhá přímo až po severozápadní roh dílny a odtud dále po přímce, která je dána geometrickým plánem č. 498-33/2016 zpracovaným Ing. Janem Zemánkem, soudním znalcem, od souřadnicového bodu 30 k bodu 69 a od bodu 69 k bodu 80, přičemž tento pozemek bude vymezen geometrickým plánem zhotoveným soudním znalcem (výrok I.). Výrokem II. určil, že hranice mezi pozemky par. č. st XY a par. č. st XY v katastrálním území XY probíhá podle vypracovaného geometrického plánu č. 497 33/2016 znalce Ing. Jana Zemánka ze dne 9. 3. 2016, a to mezi souřadnicovými body 80, 81, 28, 29, 67, 69, 30, 39, 40, 44 a 45. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 60 Co 158/2019-271, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. zrušil a v této části řízení zastavil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podstata věci je v tomto: Účastníci jsou vlastníky sousedních pozemků, sporná je katastrální hranice mezi pozemky. Žalovaní se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku vymezeného v žalobě včetně hranic, a tímto způsobem chtěli dosáhnout určení průběhu sporné hranice. Soud k určení průběhu hranice ustanovil znalce, který zjistil, že tato hranice je zčásti určitelná, nicméně v této části nelze žalobě vyhovět, neboť část žalobci tvrzené hranice (a tudíž i pozemku, na který si činí nárok) promítnuté do žalobního návrhu leží již na pozemku ve společném jmění žalovaných. V části, ve které je hranice objektivně nezjistitelná, ji soud prvního stupně určil podle §1028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). V této části však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, neboť žaloba nebyla koncipována podle uvedeného ustanovení a v průběhu řízení nebyla změněna; jinak zamítavý rozsudek potvrdil.
Žalobci podali proti rozhodnutí odvolacího soudu ne zcela exaktně formulované dovolání. Domnívají se, že odvolací soud dovolání připustil – v tomto ohledu patrně vycházejí z již zrušené právní úpravy a zaměňují poučení o dovolání, které jim poskytl odvolací soud, za jeho připuštění. Současně však tvrdí způsobilý důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a to že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podstatou dovolání je však polemika se skutkovým zjištěním – závěrem znalce o průběhu hranice mezi parcelami účastníků. Dovolatelé kladou – podle jejich mínění dosud neřešenou – otázku, se kterou se soudy nevyrovnaly, a to „konfrontace původního stanovení hranic ve smyslu právních pozemků dle všeobecného občanského zákoníku občanského z r. 1811 a stanovení hranic ve smyslu právním dle nového občanského zákoníku a potažmo i s otázkou faktického průběhu hranic“, s tím, že podle jejich mínění „by měl průběh hranic mezi pozemky obecně vycházet z katastrálních map, obzvláště v katastrálním území obce“.
Dovolatelé patrně vyjadřují nespokojenost s tím, jak znalec vytýčil hranice mezi parcelami a mají za to, že nepřihlédl ke katastrálním mapám, a požadují, aby dovolací soud vyslovil, že při stanovení hranice se má „obecně“ vycházet z katastrálních map. Takto položená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolatelé ve skutečnosti polemizují se skutkovým zjištěním a také s postupem, kterým znalec dospěl k závěru o průběhu sporné hranice. Nejde tak o otázku hmotného práva, ale o metodu vypracování znaleckého posudku a jeho hodnocení.
Dovolací soud opětovně – např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 – vyložil problematiku žalob na určení hranice mezi pozemky a postupu při jejich projednávání. Ve sporech o určení průběhu hranice mezi pozemky je třeba rozlišovat dvě skupiny případů:
1) spory o hranice pozemků, kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a žalobci se tak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky (§1028 o. z.), a
2) spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky.
Ohledně sporů uvedených na druhém místě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, vyložil, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, příp. dalším dokazováním zjistit) neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba žádat o určení vlastnictví ke sporné části pozemku [srov. rovněž SPÁČIL, J., a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 190].
K postupu znalce při vypracování posudku Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku stanovit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010).
Jestliže tedy soud prvního stupně ustanovil k zjištění sporné, avšak objektivně určitelné hranice mezi pozemky znalce, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Není pak pochyb o tom, že znalec musí vycházet z podkladů katastru nemovitostí, včetně katastrálních map. V dané věci však znalec podle katastrální mapy postupoval, nicméně pro její část uvedl: „Vytyčovat na podkladě pouze katastrální mapy v tomto případě nelze vzhledem k nedostatečné přesnosti podkladů“ (viz bod 12. rozsudku). Jinak znalec ke katastrální mapě přihlížel (viz tamtéž) a žádný ze soudů nezaujal názor, že by se nemělo při zjišťování hranice mezi pozemky vycházet z katastrální mapy, takže dovolací polemika se tu s argumentací soudů míjí.
Dovolacímu soudu není zcela zřejmý obsah požadavku „konfrontace původního stanovení hranic ve smyslu právních pozemků dle všeobecného občanského zákoníku občanského z r. 1811 a stanovení hranic ve smyslu právním dle nového občanského zákoníku a potažmo i s otázkou faktického průběhu hranic“. Ustanovení §1028 o. z. je modernizovanou verzí §850 a násl. OZO z roku 1811, není tu zásadní rozdíl. Pokud se snad dovolatelé domnívají, jak by mohlo plynout z úvah na str. 2 dovolání dole, že v dobách platnosti OZO z roku 1811 kdy za pozemek pod stavbou byl považován i pozemek pod převislými střechami, aniž by toto tvrzení jakkoliv odůvodnili, jen poukazují na zásadu „superficies solo cedit“, nejde o úvahu správnou; ostatně věc již byla v judikatuře vyřešena, a nejde tak o otázku neřešenou, zakládající důvod přípustnosti dovolání.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2012, Nejvyšší soud konstatoval: „Podle §297 obecného zákoníku občanského z roku 1811 ("OZO") platilo: ,Rovněž tak patří k nemovitým věcem ty, které byly na zemi a půdě zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi‘. To ovšem platilo i pro prostor nad pozemkem (viz Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 44); obdobně věc upravuje i návrh nového občanského zákoníku, podle kterého má platit, že "součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem". Ostatně ani balkon či střechu nebylo možno zřídit do sousedova vzdušného prostoru; za tímto účelem bylo třeba zřídit služebnost podle §475 OZO. Platné právo (tj. občanský zákoník č. 40/1964 Sb.) tuto otázku výslovně neřeší, nicméně není pochyb o tom, že i v současnosti vlastnické právo k pozemku zahrnuje i prostor nad jeho povrchem“ (nyní viz §506 odst. 1 o. z.). Mají-li tedy dovolatelé snad za to, že prostor pod přesahující střechou patří či patřil podle OZO ze zákona vlastníkovi pozemku, na kterém byl dům zřízen, nejde o úvahu správnou.
Přestože dovolatelé napadají celý rozsudek odvolacího soudu, netvrdí žádný důvod přípustnosti ve vztahu k výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu; dovolání proti nákladovým výrokům není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu