ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.981.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 981/2020-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. K., narozeného XY, a b) J. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovaným 1) M. K., narozené XY, a 2) P. K., narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Danielem Vidunou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o uložení povinnosti k ochraně vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 13/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2019, č. j. 15 Co 132/2019-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 C 13/2018-85, uložil žalovaným povinnost umístit veškerá včelstva na svém pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do vzdálenosti 16,5 m od hranice s pozemkem žalobců parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), ohledně vzdálenosti v rozsahu dalších 3,5 m od hranice žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–IV).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 15 Co 132/2019-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I a V podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Za nesprávné právní posouzení dané věci žalobci považují to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl jejich žalobu, aniž by přihlédl ke všem skutečnostem, které žalobci uváděli a konstatovali již při odvolacím řízení. Jestliže soud ve svém rozhodnutí uvádí, že vycházel ze znaleckého posudku ústavu a ze znaleckého závěru, o jehož správnosti není důvodu pochybovat, znamená to, že z hlediska umístění včelstev nehrozí nyní ani do budoucnosti vážné ohrožení výkonu vlastnických práv žalobců spočívajících v užívání jejich pozemků. Nijak však nezohledňuje, že znalecký ústav tento závěr podmínil předpokladem správného ošetřování včelstev a chovem neagresivních včel. Znalec přitom označil chování žalovaného 2) za diletantské. Žalobci mají za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl v té části, ve které ukládal povinnosti žalovaným, v pořádku a ani žalovaní ve svém odvolání toto nenapadají, ale pouze uvádějí, že podle §1013 odst. 1 občanského zákoníku je sice možno uložit povinnost zdržet se nějakého chování, ovšem nevyplývá z něj, že by mohl soud vlastníkovi uložit nějaké konání. Žalobci mají za to, že tento odvolací důvod je nesprávný, neboť pokud by soud interpretoval svůj rozsudek podle jejich odvolacího důvodu a neuložil vlastníkovi něco konat, bylo by s největší pravděpodobností takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a nevykonatelné, neboť v daném případě by bylo velice složité stanovit, jakého chování se mají žalovaní zdržet. Odvolací soud sice vyhověl žalovaným a zrušil žalobu, ale s jejich námitkou se nevypořádal. Navíc konstatoval, že vznik nepříznivého stavu výstavbou skleníku blízko hranice s pozemkem žalovaných zapříčinili sami žalobci. Dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci v dovolání namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela v souladu s namítanou judikaturou Nejvyššího soudu v prvé řadě uvedl, že se lze v případě žaloby směřující proti nepřímým imisím (v této věci proti obtěžování včelami) bránit negatorní žalobou. To znamená, že touto žalobou se lze domáhat uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva, nikoliv však povinnosti něco konat, čehož se žalobci ve své žalobě domáhali. Dále proto zkoumal, zda by na zjištěný skutkový stav nebylo možné aplikovat §2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
K možné aplikaci §2903 odst. 2 o. z. odvolací soud uvedl, že v době místního ohledání, tedy k 11. 9. 2019, a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno považovat existující stav za souladný s požadavkem přiměřenosti místním poměrům s nepodstatným omezováním obvyklého užívání žalobcových pozemků. Přitom nebyla zjištěna relevantní skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že hrozba vážné újmy existuje do budoucna. Žalovaní totiž v souladu se závěry znaleckého posudku sami umístili včelstva na místo vzdálenější od hranice s pozemkem žalobců a zároveň byla provedena výměna matek agresivních včel za matky z uznaného chovu. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že ani z tohoto důvodu nelze žalobcům vyhovět.
V této souvislosti odvolací soud výslovně vyšel – po doplnění dokazování – z toho, že za příčiny stavu ohrožujícího výkon vlastnických práv žalobců označil znalecký ústav jednak nevhodné umístění úlů žalovaných v místě blízkém pozemku žalobců a jednak chov agresivních včelstev. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní respektovali závěry znaleckého posudku a v průběhu řízení přemístili včelstva na místo vzdálenější od hranice pozemku žalobců. Za rozhodující pak odvolací soud považoval skutečnost, že znalec na místě samém shledal umístění včelstev, co se týká vzdálenosti od plotu žalobců jako dostatečné s orientací česen do zahrady a počet včelstev žalovaného za zcela vyhovující. Tento znalecký závěr pak odvolací soud vyhodnotil tak, že z hlediska umístění včelstev nehrozí nyní a ani do budoucnosti vážné ohrožení výkonu vlastnických práv žalobců spočívající v užívání jejich pozemku. Současně pak odvolací soud vyšel z toho, že pokud znalec jako druhou možnou příčinu závadného stavu označil existenci agresivních včel v chovu žalovaných a doporučoval kontrolu a výměnu matek agresivních včel za matky z uznaného chovu, pak žalovaný doložil, že nakoupil matky ve šlechtitelské stanici Včely XY.
Jestliže dovolatelé poukazují na skutečnost, že odvolací soud nesprávně zohlednil okolnost, že „sami žalobci konstatovali vznik nepříznivého stavu v okamžiku, kdy na svém pozemku v blízkosti hranic pozemků zbudovali a využívali skleník“, neboť ochranu proti tomu, kdo zasahuje do vlastnického práva, nemůže soud odepřít jen z důvodu, že závadný stav znemožňující obvyklé užívání věci je vyvolán i jednáním vlastníka věci, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud tento argument použil pouze podpůrně, což ostatně předznamenává použité sousloví „jen na okraj lze poznamenat“. Hlavní argumenty, na nichž napadené rozhodnutí v otázce existence stavu ohrožujícího výkon vlastnických práv žalobců závisí, totiž byly vzdálenost umístění úlů od hranice pozemků a chov agresivních včelstev. Ostatně i přímo ve věci sp. zn. 22 Cdo 1421/2003 poukázal dovolací soud na fakt, že přitahuje-li voda v bazénu včely, musí vlastník pozemku strpět jejich výskyt u bazénu. V poměrech této věci je pak podobnost v tom, že pokud by častější výskyt včel byl způsoben i přítomností skleníku, museli by žalobci tento výskyt trpět. Nicméně argument se skleníkem použil odvolací soud nad rámec argumentace, na které založil své zamítavé rozhodnutí.
Ostatně zpochybnění závěrů o tom, jestli hrozí vážná škoda či nikoliv ve smyslu §2903 o. z. by přicházelo v dovolacím řízení do úvahy pouze tehdy, pokud by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené. O takový případ však v žádném ohledu v dané věci nešlo, neboť je nutno také zohlednit, že opatření přijatá dobrovolně žalovanými a reagující na závěry znaleckého dokazování byla prvním řešením vzniklé situace a skutková zjištění nijak nenaznačovala, že by mělo k nerespektování takto nastavených pravidel v budoucnu dojít nebo docházet. To ostatně netvrdí v dovolání ani sami dovolatelé.
Žalobci v podstatné části svého dovolání odkazují na vyjádření znalce o umístění včelstev a o správnosti postupů žalovaných. Na tomto místě je proto nutné uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), z čehož plyne, že tyto skutkové námitky v rámci revize napadeného rozhodnutí nemohl nijak zohlednit. Ostatně žalobci ve vztahu k nim – stejně jako ke zcela obecným odkazům na §3 a 6 o. z. – nijak nevymezují přípustnost dovolání.
Odvolací soud se tedy v intencích dovolacích námitek od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobě podle §1013 odst. 1 o. z. nemohl vyhovět kvůli formulaci žalobního petitu a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, kterým je dovolací soud vázán, žalobu neshledal důvodnou ani z hlediska §2903 odst. 2 o. z.
V části, v níž žalobci napadají rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nákladového výroku V, je pak dovolání objektivně nepřípustné, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu