ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1109.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1109/2019-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, PSČ 186 00, proti žalované Direct pojišťovna, a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, IČO 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, U průhonu 1589/13a, PSČ 170 00, o zaplacení částky 80 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 213/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2018, č. j. 70 Co 91/2018-525, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 372 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 229 C 213/2012-460, zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 133 000 Kč za den 1. 2. 2012 (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 500 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 70 Co 91/2018-525, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod bodem II, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku pod bodem II tak, že žaloba na zaplacení částky 66 500 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným se zamítá (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále rovněž na vyřešení otázek dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalované projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně brojí proti dle jejího názoru nesprávné aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu. Namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku došel k jasnému skutkovému závěru o původu vozidla zakoupeného žalobkyní, když uzavřel, že se nejedná o opravený vrak z roku 2010, nýbrž o jiné – kradené vozidlo, pouze s VIN kódem z havarovaného vozidla. Z provedeného dokazování měl přitom odvolací soud dále dle dovolatelky uzavřít, že takové vozidlo by nemělo žádnou hodnotu. V situaci, kdy je původ a hodnota předmětného vozidla odcizeného žalobkyni naprosto zřejmá, tak není namístě závěr o nemožnosti zjištění hodnoty tohoto vozidla a o nutnosti aplikace §136 o. s. ř. Odvolací soud se s ohledem na uvedené měl při řešení otázky možné aplikace §136 o. s. ř. odchýlit od ustálené judikatury počínající rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaným pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále pokračující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2529/2008, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, a ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016. Současně pak má dovolatelka za to, že tato otázka nebyla dosud řešena ve vztahu k vyčíslení práva na výplatu pojistného plnění ze smluvního havarijního pojištění.
Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť zde předestírá své vlastní skutkové závěry o tom, co bylo v řízení prokázáno, na nichž buduje své vlastní právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu. Odvolací soud totiž na základě provedeného dokazování uzavřel, že nelze jednoznačně s dostatečnou jistotou prohlásit, že vozidlo žalobkyně je totožné s vozidlem havarovaným, ani že jde o vozidlo jiné. Bez samotného předmětného vozidla tedy nebylo možné v řízení učinit jednoznačný závěr o jeho původu a ceně obvyklé. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, přitom není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další dovolatelkou předestřené otázky, tedy 1) otázka nahodilosti události, resp. její absence, při jejímž řešení se měl dle dovolatelky odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006; 2) otázka, zda absenci nahodilosti je třeba posuzovat i v případě, kdy není v řízení namítána, jež dovolatelka označuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou; 3) otázka k jakému okamžiku se má nahodilost události posuzovat – jestli k okamžiku uzavření pojistné smlouvy, nebo k okamžiku počátku pojištění. Odvolací soud předmětné otázky neřešil a jejich řešení není pro jeho rozhodnutí určující, nejedná se tedy o otázky, pro jejichž řešení by bylo dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5913/2016, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2212/2009, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4351/2018).
Dovolatelka svou argumentaci zakládá na tom, že žalobkyně k okamžiku uzavření smlouvy již věděla o odcizení jejího vozidla, je přitom toho názoru, že nahodilou událostí může být pouze událost, o které strany nevědí k okamžiku uzavření pojistné smlouvy. Tyto námitky však poprvé uplatňuje až v dovolání. Odvolací soud přitom, obdobně jako soud prvního stupně, ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že pojistná smlouva byla uzavřena ke dni 11. 10. 2011, a to přestože konstatoval, že k jejímu platnému uzavření patrně vůbec nedošlo pro vadu spočívající v nedostatku formy, jež však považoval za dodatečně zhojenou následujícími úkony stran. Sjednaný počátek pojištění byl dle odvolacího soudu dne 12. 10. 2011, k pojistné události – odcizení vozidla žalobkyně, přitom došlo dle učiněných skutkových zjištění až dne 17. 10. 2011. Odvolací soud se za této situace nezabýval otázkami nahodilosti pojistné události. Dovolatelka sice v tomto ohledu uvádí, že k uzavření smlouvy dle jejího názoru došlo až po 17. 10. 2011, samotné závěry odvolacího soudu ohledně okamžiku jejího uzavření však nezpochybňuje způsobem předvídaným v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné k odkazu dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006, poznamenat, že v tam posuzované věci byla vykládána právní úprava pojistné smlouvy dle §788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004. Ve zde projednávané věci pak byl aplikován zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), přičemž ve vztahu k výše uvedené argumentaci dovolatelky lze poukázat na ustanovení §6 odst. 6 tohoto zákona, dle nějž lze dohodnout, že se soukromé pojištění vztahuje i na dobu před uzavřením pojistné smlouvy. Nestanoví-li tento zákon jinak, pojistitel není povinen poskytnout pojistné plnění, pokud pojistník v době podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy věděl nebo mohl vědět, že pojistná událost již nastala, a pojistitel nemá právo na pojistné, jestliže v době podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy věděl nebo mohl vědět, že pojistná událost nemůže nastat.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu