ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.173.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 173/2020-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROST Group s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Lukášova 188/4, identifikační číslo osoby 28704631, zastoupené JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, proti žalované AMT s.r.o. Příbram , se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 382, identifikační číslo osoby 47053925, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 245 969 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 45/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 72 Co 193/2019-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Hejdy, Ph.D., advokáta se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 245 969 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodávku a montáž objednaného zboží s tím, že žalované byla uvedená částka vyúčtována fakturou č. VF1015061 ze dne 30. 10. 2015.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 24 C 45/2018-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 209 668,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 36 300,20 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 113 014 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalované dodáno zboží a provedena jeho montáž, přičemž žalované vznikla povinnost zaplatit předem sjednanou cenu ve výši 245 969 Kč, kterou žalobkyně vyúčtovala fakturou č. VF1015061, splatnou dne 13. 11. 2015. Námitku žalované, že pohledávka v uvedené výši byla dne 5. 11. 2018 postoupena třetí osobě, které ji žalovaná uhradila, neměl odvolací soud za důvodnou. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalovaná třetí osobě (společnosti Revital servis s. r. o.) předmětnou částku nezaplatila, a nadto v dopisu ze dne 16. 11. 2018 uvedla, že dluh vyplývající z faktury č. VF1015061 neuznává. Společnost Revital servis s. r. o. následně předmětnou pohledávku postoupila dne 20. 11. 2018 zpět žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, ve kterém učinila předmětem přezkumu otázku „platnosti smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 5. 11. 2018 a „otázku zániku pohledávky“, při jejichž řešení se soudy měly odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. Žalovaná uváděla, že v oznámení o postoupení pohledávek byla uvedena i předmětná pohledávka, a proto plnění, které žalovaná třetí osobě poskytla, se vztahovalo i na ni.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že k žádnému plnění na spornou pohledávku ze strany žalované nedošlo, což vyplynulo z dokazování již před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně otázky „zániku pohledávky“, kterou v dovolání nastoluje. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v uvedené části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo než je v uvedené části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. jen ohledně další žalovanou vymezené otázky „platnosti smlouvy o postoupení pohledávky“, u níž v dovolání uvedla konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud při rozhodování věci odchýlit.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka „platnosti smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 5. 11. 2018 nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaná na dluh ve výši 245 969 Kč třetí osobě ničeho neplnila, a závazek žalované tak nemohl zaniknout. Následně třetí osoba pohledávku v uvedené výši převedla smlouvou ze dne 20. 11. 2018 zpět na žalobkyni, která tak disponuje aktivní věcnou legitimací k jejímu uplatnění. Otázka „platnosti smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 5. 11. 2018 se tedy na závěru odvolacího soudu o důvodnosti uplatněného nároku vůbec neprojevila.
Dovolací soud proto i v této části dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu