ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2001.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2001/2020-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CZ CREDIT & REAL ESTATE, s.r.o., se sídlem v Roztokách, Přemyslovská 1468, PSČ 252 63, IČO 26174553, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole 901, PSČ 252 10, proti žalované EGERIUS Group a.s ., se sídlem v Chebu, Svobody 547/19, PSČ 350 02, IČO 62618113, o zaplacení částky 21 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 52/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 294/2019-70, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 294/2019-70, změnil odvoláním žalobkyně napadený výrok pod bodem III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2019, č. j. 44 Cm 52/2019-62, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nevrací zaplacený soudní poplatek, tak, že se žalobkyni vrací 80 % zaplaceného soudního poplatku, tj. 675 200 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje ve skutečnosti, že dovoláním napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (beze zbytku), a sice otázky postupu soudu při vracení soudního poplatku (zejména přípustnosti jeho krácení) zaplaceného účastníkem dle příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že soud by jí měl vrátit zaplacený soudní poplatek v plné výši.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 278/2019, a v usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2133/2020, konstatoval, že „pokud je ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku; v obou případech jde totiž o stanovení výše soudního poplatku, a není proto žádný důvod k tomu, aby (ne)možnost přezkoumání výše soudního poplatku za odvolání dovolacím soudem byla závislá na tom, ve které fázi řízení poplatník výši poplatku napadá, zda se tak stane formou dovolání po právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost k zaplacení poplatku stanovena, nebo formou žádosti o vrácení přeplatku poté, co byl poplatek zaplacen ve výši rozhodnutím soudu stanovené“. Tento závěr lze beze zbytku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani z nesprávného poučení o dovolání uvedeného v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu, které poukazuje pouze na ustanovení §237, §239 a §241 odst. 1 o. s. ř., nikoli však na shora uvedené ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v jehož důsledku dovolání podle §237 o. s. ř. v této věci není přípustné. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, spočívalo-li v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů), nebo do tří měsíců od doručení (ve zbývajících případech) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť otázka, zda a v jakém rozsahu se vrací soudní poplatek, je vztahem mezi poplatníkem (dovolatelem) na straně jedné a státem na straně druhé – žalovaná není účastnicí řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o vrácení soudního poplatku žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 363/2004).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu