ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2093.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2093/2020-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně EVT Stavby s.r.o. , se sídlem ve Svitavách, V Zahrádkách 2155/3, identifikační číslo osoby 25260766, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované TRACE GROUP HOLD PLC , se sídlem v Sofii, 1408, Nikola Obrazopisov 12, Bulharská republika, jednající prostřednictvím svého odštěpného závodu TRACE GROUP HOLD PLC – odštěpný závod PRAHA , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, identifikační číslo osoby 03115984, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, o zaplacení 5 027 406,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 86/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 17 Co 333/2019-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 557,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaela Duba, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 9. 2019, č. j. 42 C 86/2019-23, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 201 096 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 69 503 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně tak rozhodl podle §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, poté, co žalovaná ve vyjádření k žalobě vznesla námitku, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, neboť v dohodě o sdružení uzavřené mezi stranami sporu dne 17. 3. 2014 si strany sjednaly rozhodčí doložku ve znění „ Všechny spory mezi partnery budou řešeny právně před Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, dle jeho zákonů “.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který hodnotil předmětnou rozhodčí doložku jako dostatečně určitou, a tudíž platnou. Uvedl, že strany jejím prostřednictvím zcela jednoznačně označili institucionální rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory se sídlem v Paříži, a to Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži, přičemž není podstatné, že samotný rozhodčí soud dané rozhodčí řízení nevede, když konkrétní řízení jsou vždy vedena jednotlivými rozhodčími senáty. Připojený výraz „dle jeho zákonů“ dle odvolacího soudu nelze vyložit jinak, než jako pravidla, podle kterých má řízení před rozhodčím soudem probíhat, konkrétně tedy Pravidla Mezinárodní obchodní komory pro rozhodčí řízení, dále též „Pravidla“. Není ani rozhodné, že předmětná doložka se nijak nevyjadřuje ke konečnosti rozhodčího nálezu, když zákon o rozhodčím řízení platnost rozhodčí doložky takovou obsahovou náležitostí nepodmiňuje a z čl. 35 odst. 6 Pravidel se navíc podává, že vydaný rozhodčí nález je závazný a konečný bez možnosti podat opravný prostředek.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, jež považuje za přípustné pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda je dostatečně určitou, a tedy platně uzavřenou, rozhodčí doložka, podle níž by měl spor rozhodnout Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži „ dle jeho zákonů “. Dovolatelka odkazuje na čl. 1 Pravidel pro rozhodčí řízení účinných od 1. 3. 2017 vydaných ICC, dle nějž soud samotný spory nerozhoduje, toliko zajišťuje správu sporů rozhodovaných rozhodčími senáty v souladu s Pravidly pro rozhodčí řízení. Dovolatelka se tak domnívá, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, neboť z ní nelze jednoznačně zjistit, před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat. Odvolací soud uvedenou otázku podle dovolatelky posoudil nesprávně. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž odmítla argumentaci dovolatelky a navrhla dovolání žalobkyně odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je dostatečně určitou rozhodčí doložka, která odkazuje na Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži, přičemž v řízení se má postupovat „ dle jeho zákonů “, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud již ve skutkově obdobné věci mezi stejnými účastnicemi vyslovil, že předmětnou rozhodčí doložkou obě smluvní strany jednoznačně a nikoliv neurčitě založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce, a takto sjednaná doložka je proto dostatečně určitá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1258/2020). Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k témuž závěru, nelze než uzavřít, že se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu