ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2215.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2215/2019-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Karlovarský kraj , se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, identifikační číslo osoby 70891168, proti žalované INVESTON s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Koptova 1230/7, identifikační číslo osoby 18226680, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o zaplacení částky 1.225.412 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalované na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 214/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2019, č. j. 64 Co 347/2018-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 43 C 214/2014-187, zamítl návrh žalované na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 43 C 214/2014 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 64 Co 347/2018-202, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i v rozsahu druhého výroku o nákladech odvolacího řízení, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá dovolacímu soudu dvě otázky vztahující se k posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení, při jejichž řešení se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První z nich formuluje jako otázku „míry pravděpodobnosti, že důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“. Dovolatelka zde konkrétně poukazuje na rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, a rovněž s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněným pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, přitom mj. vyplývá, že pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru (srov. rovněž druhé dovolatelkou označené rozhodnutí, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5443/2017, či ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 590/2013).
Od výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v projednávané věci neodchýlil, když svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení nezaložil na tom, že obnovu řízení lze připustit pouze v případě, je-li vydání příznivějšího rozhodnutí ve věci pro navrhovatele se zřetelem k nově uplatněným skutečnostem a důkazům jisté. Nedospěl tedy k odlišnému závěru při řešení předmětné otázky. Odvolací soud s přihlédnutím k předmětu původního řízení uzavřel, že nelze dovodit, že by žalovanou nově uplatněné důkazy pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci – tedy vydání příznivějšího rozhodnutí není pro žalovanou ani pravděpodobné. Z toho důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelkou citovanou judikaturou.
Dále dovolatelka předestírá otázku „posouzení pozdějšího rozhodnutí jako důvodu povolení obnovy řízení“, přičemž namítá, že při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009. Dovolatelka za takové rozhodnutí považuje platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad č. 13/2016 o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, ze kterého dle názoru dovolatelky vyplývá, že ke dni 31. 8. 2010 žalobce porušil své povinnosti příjemce dotace a k tomuto dni byl povinen vrátit 100 % přijaté dotace. Současně dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, dodává, že skutečnost z tohoto rozhodnutí vyplývající existovala již v době původního řízení.
Ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uvádí jako důvod obnovy řízení kromě skutečností a důkazů i rozhodnutí, které ten, kdo návrh podává, bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud ve své judikatuře k tomuto důvodu obnovy řízení uzavřel, že zatímco k nově uplatněným skutečnostem, jež nastaly až po skončení původního řízení, při rozhodování o povolení obnovy řízení přihlížet nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 2004, str. 293), důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení. Tato úprava přípustnosti obnovy řízení je odůvodněna potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného orgánu, a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983; dále např. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010). Takovým rozhodnutím přitom zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2) a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (srov. nad rámec výše uvedeného např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/1998, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či další dovolatelkou citované rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009).
Ani v řešení této otázky neshledává Nejvyšší soud rozpor se svou ustálenou judikaturou. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nezpochybnil možnost přihlížet k pozdějšímu rozhodnutí jiného orgánu v rámci posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení. Platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad č. 13/2016 však s ohledem na výše citované judikatorní závěry není rozhodnutím zákládajícím důvodnost žaloby na obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neřeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že je třeba rozlišovat mezi sporem mezi účastníky, jehož obnovy se dovolatelka domáhá, jímž je náhrada škody z tvrzeného nesplnění povinností z mandátní smlouvy bez ohledu na to, z jakých prostředků byla odměna za prováděné dílo žalobcem zhotoviteli hrazena, a sporem o vrácení dotace, který nebyl předmětem původního řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu