ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2240.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2240/2019-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MODIA, s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Hruškové Dvory 131, PSČ 586 01, IČO 03662152, zastoupené JUDr. Martinem Sobotkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jihlavě, Hruškové Dvory 53, PSČ 586 01, proti žalované Technology Morava, spol. s r.o. , se sídlem ve Vsetíně, Bobrky 358, PSČ 755 01, IČO 25358723, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, PSČ 755 01, o zaplacení částky 302 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 108 C 9/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2019, č. j. 15 Co 21/2018-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 906 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Maršálka, advokáta, se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, PSČ 755 01.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 108 C 9/2017-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 302 500 Kč s 8,05% p. a. úrokem z prodlení z částky 302 500 Kč od 14. 10. 2016 do 15. 3. 2017 ve výši 10 193,11 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). V doplňujícím rozsudku ze dne 14. 11. 2017, č. j. 108 C 9/2017-151, uložil Okresní soud ve Vsetíně žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 6 064 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). V dalším doplňujícím rozsudku ze dne 28. 8. 2018, č. j. 108 C 9/2017-165, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 15 Co 21/2018-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2017, č. j. 108 C 9/2017-143, a doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 108 C 9/2017-151, (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve znění prvního doplňujícího rozsudku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 302 500 Kč s příslušenstvím a dále zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k novému rozhodnutí tomuto soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně uvedenými v dovolání, přičemž má za to, že soudy v řízení věc posoudily správně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolatelka namítá, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně zcela přehlédl smluvní ujednání obsažené v kupní smlouvě uzavřené mezi účastnicemi, což dle dovolatelky vedlo k nesprávnému závěru o opožděnosti oznámení vady předmětu koupě. Brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva neobsahuje ujednání, podle nějž by se účastnice odchýlily od dispozitivního ustanovení §2111 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž má za to, že tento závěr je v rozporu s logickými pravidly čtení textu, pravidly pro výklad právních jednání, občanským zákoníkem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazuje na princip přednosti smluvního ujednání před ustanoveními zákona vyplývající z ustanovení §1 odst. 2 o. z., jenž byl podrobněji rozveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, přičemž uvádí, že smluvní úprava obsažená v čl. V bodu 6 písm. e) kupní smlouvy vylučuje aplikaci §2111 o. z. Právě na aplikaci tohoto ustanovení přitom dle názoru dovolatelky založil odvolací soud napadené rozhodnutí. Podle žalobkyně je však citovaným smluvním ujednáním vyloučen zánik práv ze záruky za jakost dle kupní smlouvy, jež žalobkyně uplatnila v záruční době, tedy v době 12 měsíců od předání stroje. Opožděné oznámení vady dodaného balícího stroje tak dle dovolatelky nemohlo vést k zániku jejího práva na odstoupení od kupní smlouvy.
Uvedená argumentace však přípustnost dovolání nezakládá. V dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, poukázal Nejvyšší soud mj. na to, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní – tedy strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se od těchto závěrů v napadeném rozhodnutí odchýlil, nelze této námitce přisvědčit. Odvolací soud nedospěl při řešení otázky dispozitivnosti právních norem soukromého práva k odlišnému závěru, když se – právě s ohledem na připuštění možnosti odchýlení se od dispozitivní úpravy zakotvené v §2099 a násl. o. z., zabýval otázkou, zda si účastnice sjednaly lhůty, způsob oznámení vad předmětu koupě a způsob uplatnění práv z odpovědnosti za vady odlišně od dotčené zákonné úpravy. Po provedení výkladu dotčených ustanovení kupní smlouvy přitom dospěl k závěru, že účastnice si v čl. V bodu 6 písm. e) této smlouvy ujednaly, že zánik ani omezení záruky nenastává, pokud kupující neprovedla prohlídku zboží po jeho dodání, čímž vyloučily následky prodlení pro vady nezjištěné v důsledku neprovedené prohlídky dodaného stroje v podobě ztráty práv ze záruky. Ustanovení čl. V. bodu 2 kupní smlouvy se pak týkalo vad již zjištěných, jež míní oprávněná strana reklamovat. Odvolací soud tedy dovodil, že kupující nebyla povinna ve smyslu §2104 o. z. „co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na věci“ provést prohlídku předmětu koupě, resp. nesplnění této povinnosti nemělo vliv na práva ze záruky. Účastnice si však v čl. V. bodu 2 sjednaly lhůtu pro oznámení vady v délce 14 dnů od jejího zjištění, a to bez jakékoliv vazby na dobu uplynulou od okamžiku, kdy mělo dojít k prohlídce předmětu koupě. Tímto ujednáním se tedy strany odchýlily od §2112 odst. 1 o. z., avšak pouze ohledně doby, v níž je nutno vadu oznámit prodávající, tedy ve lhůtě 14 dnů od jejího zjištění. Společným úmyslem stran tedy dle odvolacího soudu bylo, aby kupující zjištěné vady, tj. ty které již zjistila, nikoliv ty, které měla zjistit při řádné prohlídce, skutečně oznámila bez zbytečného odkladu, tedy ve lhůtě 14 dnů od jejich zjištění. Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud neupřednostnil zákonné pravidlo (dispozitivní právní úpravy) před smluvními ujednáními obsaženými v kupní smlouvě uzavřené mezi účastnicemi, nýbrž při posouzení včasnosti oznámení vady ze strany žalobkyně vycházel z dotčených ujednání kupní smlouvy, jež podrobil výkladu.
Podstatnou část námitek přitom dovolatelka směřuje právě do výkladu kupní smlouvy provedeného odvolacím soudem, když nesouhlasí s výsledkem, k němuž odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl a předestírá vlastní výklad dotčených smluvních ujednání. V této souvislosti však nevymezuje řádně přípustnost dovolání, neboť obecně platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvedenému požadavku však dovolatelka nedostála, neboť její námitky v tomto ohledu představují pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž by se z nich podávala konkrétní relevantní právní otázka spolu s údajem o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se její řešení má odchylovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu