ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2259.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2259/2020-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FOKR Czech s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Zábřeh, Čujkovova 1748/49, PSČ 700 30, IČO 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Moravskoslezský kraj , se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, 28. října 117/2771, PSČ 702 00, IČO 70890692, a 2) VaK Bruntál a.s. , se sídlem v Bruntále, tř. Práce 1445/42, PSČ 792 01, IČO 47675861, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 143/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2019, č. j. 11 Co 351/2019-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce druhé žalované JUDr. Aleše Klecha, LL.M., advokáta, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 27 11. 2019, č. j. 11 Co 351/2019-369, výrokem pod bodem I potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2019, č. j. 22 C 143/2015-359, kterým soud prvního stupně zastavil odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dle jen „ZoSP“) z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobkyní za odvolání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu odvolacích nákladů, a výrokem pod bodem II nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů za řízení před odvolacím soudem.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zrekapituloval, že žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018, č. j. 22 C 143/2015-305. Poplatkovou povinnost současně s podáním odvolání nesplnila. Soud prvního stupně ji proto usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 22 C 143/2015-305 vyzval, aby soudní poplatek za odvolání v částce 50 000 Kč zaplatila ve lhůtě 15 dnů a současně ji poučil o možnosti zastavení odvolacího řízení v případě nesplnění výzvy. Žalobkyně následně požádala o osvobození od soudních poplatků, avšak soud prvního stupně toto osvobození nepřiznal a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i soudem odvolacím. Poté byla žalobkyně znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů o doručení výzvy podáním ze dne 3. 9. 2019 doručeným advokátu žalobkyně. Toto podání obsahovalo odkaz na předchozí usnesení (z 21. 11. 2018) a poučení o následcích případného nesplnění poplatkové povinnosti ve stanovené lhůtě. Poplatek však ve lhůtě zaplacen nebyl, a proto soud prvního stupně, jak již bylo uvedeno shora, odvolací řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, protože se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a upírá jí ústavní právo na přístup k soudu a na soudní ochranu. Navíc soudy obou stupňů nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ČR, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 1138/15 ze dne 24. 8. 2016. Předmětem dovolacího přezkumu činí konkrétně otázku, jaké náležitosti má obsahovat nová výzva k úhradě soudního poplatku po pravomocném zamítnutí žádosti o osvobození od placení soudního poplatku a zda postačí, že výzva odkazuje na původní výzvu, která tyto náležitosti má. Uvedenou otázku považuje za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, což zakládá přípustnost dovolání. Podle jejího názoru musí nová výzva splňovat všechny obsahové náležitosti, jaké má mít i výzva původní, a nepostačí odkaz na původní výzvu. Výzva má obsahovat mimo jiní i výši soudního poplatku a výslovné vyzvání pro účastníka řízení (a nikoliv pro právního zástupce) k úhradě soudního poplatku. Výzvu nemůže učinit zapisovatelka. Pokud výzva tyto náležitosti nesplňuje, nelze odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit, a pokud se tak přesto stalo, je takové rozhodnutí předčasné a právně chybné, upírající účastníkovi právo na přístup k soudu a na soudní ochranu. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila prostřednictvím svého zástupce druhá žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka neuvádí, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání se však podává, že žalobkyně zpochybňuje pouze výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 211/2019, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli povinnost zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a formalistickým (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2291/13 a ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1775/13)“. Nejvyšší soud přitom vycházel i z toho, že žalobci byla poskytnuta nová lhůta k zaplacení soudního poplatku dle předchozí výzvy.
V podmínkách projednávané věci tak nová výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla nezbytná, když i v tomto případě byla žalobkyni poskytnuta nová lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání podle předchozí výzvy. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že jí soud nesprávně nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a tato rozhodnutí nelze přezkoumávat ani v řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení (odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jak se dovolatelka nesprávně domnívá.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřípustné dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se druhá žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu