ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2281.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2281/2020-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně RenoArt s.r.o. , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Riegrova 344, PSČ 544 01, IČO 47473215, proti žalované BANKOVNÍ STAVBY, a. s. , se sídlem v Praze 6, Wolkerova 24/3, PSČ 160 00, IČO 25001787, zastoupené JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 1011/48, PSČ 301 00, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 42/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 77/2019-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 42 Cm 42/2011-423, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 700 000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 77/2019-450, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dále uvádí, že jsou splněny předpoklady přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka uvádí, že podává dovolání do obou výroků napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolatelka v projednávané věci zjevně zakládá přípustnost dovolání na textu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Patrně přitom přehlíží, že ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, nahrazeno stávajícím shora citovaným zněním ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka spatřuje v první řadě nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s otázkou, zda se smluvní strany dohodly na ceně díla. Namítá, že najít shodu na jeho ceně bylo zásadní, přičemž strany se při svých jednáních na výši smluvní ceny díla neshodly a proto nemohlo dojít ani k uzavření samotné smlouvy o dílo. Opačný názor odvolacího soudu je dle dovolatelky v rozporu s hmotněprávní úpravou. Uvedené námitky však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (v rozhodném znění) nezakládají, neboť představují pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu. Konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, společně s údajem o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje, se však z této argumentace nepodává.
Obdobně pak výše uvedeným požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolatelka nedostála v té části dovolání, v níž brojí proti dle jejímu názoru nesprávnému řešení otázky, zda uzavření smlouvy o sdružení nemohlo být překážkou pro uzavření realizační smlouvy, resp. nepředstavovalo změnu okolností ve smyslu §292 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ve vztahu k této otázce rovněž neuvádí jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit.
Dovolatelka dále předestírá otázku „určení náhrady škody“, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, neboť určil ušlý zisk v nepřiměřené výši požadované žalobkyní. V této souvislosti přitom dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008. Ani touto otázkou však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předkládá vlastní skutková tvrzení ohledně povahy realizované veřejné zakázky a běžné výše předpokládaného zisku v oboru stavebních prací pohybující se dle jejího názoru v rozmezí kolem 6–8 %. V nalézacím řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně dosahovala z jednotlivých zakázek zisku v rozmezí 48–69 % z jejich ceny, přičemž předmětná zakázka se měla týkat restaurátorství. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, přitom není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jedná se o námitky směřující do vad řízení, jež však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání jinak přípustné. V řešeném případě tedy Nejvyššímu soudu nepřísluší zabývat se tvrzenými vadami řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu