ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2466.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2466/2020-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně innogy Energie, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému H. N. N. , narozenému dne XY, bytem XY, o zaplacení 68 775,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 201/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 283/2019-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 22 C 201/2019-24, Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 775,13 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 66 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 600 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
V projednávané věci se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 68 775,13 Kč s příslušenstvím, jež se skládala z částky 2 475,13 Kč s příslušenstvím představující dluh za odebraný zemní plyn pro potřeby podnikání žalovaného na základě smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 16. 1. 2018 (dále jen „Smlouva“), částky 200 Kč představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením fakturované částky za odebraný plyn, částky 66 000 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu v souvislosti s odstoupením žalobkyně od Smlouvy dne 24. 5. 2018 pro opakované neplnění platebních povinností ze strany žalovaného, částky 100 Kč jako smluvní pokuty za prodlení se zaplacením částky 68 675,13 Kč, a konečně zaplacení nákladů spojených s uplatněním těchto pohledávek ve výši 4 800 Kč.
Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 1. 2018 Smlouvu, na základě které měl žalovaný po dobu 36 měsíců od žalobkyně odebírat v rámci své podnikatelské činnosti zemní plyn v odběrném místě. Součástí Smlouvy bylo mj. ujednání, dle kterého žalobkyně byla oprávněna odstoupit od smlouvy, pokud by žalovaný nehradil své dluhy vůči žalobkyni; v takovém případě byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý měsíc, po který měla smlouva trvat. Žalobkyně svůj závazek ze Smlouvy plnila, žalovaný však žalobkyni včas nezaplatil za dodávky zemního plynu částku 2 475,13 Kč, vyúčtovanou mu fakturami splatnými dne 15. 3. 2018 a dne 15. 4. 2018; v souvislosti s tím mu žalobkyně dle ujednání ve Smlouvě vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 100 Kč za prodlení s platbou každé z faktur po dobu delší než 10 dní (celkem 200 Kč). Žalobkyně následně dne 24. 5. 2018 od Smlouvy odstoupila pro opakované porušení platebních povinností žalovaného vyplývajících ze Smlouvy. Žalobkyně posléze fakturou se splatností dne 13. 6. 2018 požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 66 000 Kč s příslušenstvím, neuhrazené částky za odběr zemního plynu ve výši 2 475,13 Kč a smluvní pokuty ve výši 200 Kč, celkem 68 675,13 Kč. Následně žalobkyně žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 100 Kč souvisící s prodlením s úhradou částky 68 675,13 Kč.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě v části týkající se žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení částky 2 475,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále v části nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 Kč, neboť žalovaný nesplnil včas svou povinnost uhradit cenu za odebraný plyn. Soud prvního stupně žalobě vyhověl rovněž co do příslušenství ve výši 1 200 Kč představovaného náklady spojenými s vymáháním jedné pohledávky, neboť ze strany žalobkyně šlo o „umělé“ štěpení původně jediné pohledávky; ohledně zbytku paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky (tj. 3 600 Kč) žalobu výrokem III zamítl. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 66 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit jako smluvní pokutu dle Smlouvy, soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, konstatoval, že smluvní pokutu lze sjednat toliko pro porušení povinnosti, což není případ odstoupení od smlouvy. Ostatně tento závěr podle soudu vyplývá také z §2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle kterého lze smluvní pokutu vázat toliko na porušení smluvní povinnosti, nikoliv na výkon práva, kterým je odstoupení od smlouvy. Jestliže byla smluvní pokuta vázána na odstoupení od smlouvy, nikoliv na samotné neplacení ceny za odebraný zemní plyn, pak takovéto smluvní ujednání je rovněž absolutně neplatné podle §588 o. z. Z uvedeného důvodu soud žalobu zamítl výrokem II rovněž co do částky 66 000 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III toliko tak, že uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni 1 200 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a řízení odvolacího (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vycházel ze shodného skutkového stavu jako soud prvního stupně.
Odvolací soud předně uvedl, že smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč za každý měsíc, po který měl smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným trvat, nebyla vázána na porušení platební povinnosti, ale na právní jednání v podobě odstoupení od smlouvy žalobkyní, byť k němu došlo z důvodu opakovaného porušení platebních povinností žalovaným. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého z judikatury vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jakož i z §2048 o. z. vyplývá, že ujednání o smluvní pokutě je možno vázat na porušení smluvené povinnosti, nikoliv na výkon práva, kterým je odstoupení od smlouvy. K tomu odvolací soud doplnil, že smluvní pokuta související s okamžikem zániku závazku je rovněž v rozporu s §2005 odst. 2 věty první o. z. Sjednáním takové smluvní pokuty byl podle odvolacího soudu naplněn předpoklad zjevného narušení veřejného pořádku; uvedené smluvní ujednání je proto postiženo absolutní neplatností podle §588 o. z.
Současně s tím měl odvolací soud za to, že dotčené smluvní ujednání je absolutně neplatné rovněž podle §588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, neboť – přes absenci pravidel pro vypořádání závazků při předčasném ukončení smlouvy v zákoně č. 458/2000 Sb., energetický zákon – se dostává do rozporu s „korektivem zákazu narušování hospodářské soutěže a vytváření překážek pro řádné fungování vnitřního trhu na úseku energetiky“, přičemž poukázal na obdobnou problematiku v oblasti právní úpravy elektronických komunikací.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. V něm namítala, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 si smluvní strany mohou platně sjednat povinnost jedné ze smluvních stran zaplatit druhé straně smluvní pokutu pro případ, že vedle porušení smluvní povinnosti nastane ještě jiná právní skutečnost (v daném případě odstoupení od smlouvy). Uvedená otázka je podle žalobkyně v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně. Zároveň žalobkyně v dovolání předložila otázku, zda lze takovouto klauzuli sjednat ve smluvních vztazích se spotřebiteli s ohledem na §1813 o. z. Tato otázka nebyla podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
K dovolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 si smluvní strany mohou ve vztazích se spotřebiteli s ohledem na §1813 o. z. platně sjednat povinnost jedné ze smluvních stran zaplatit druhé straně smluvní pokutu pro případ, že vedle porušení smluvní povinnosti nastane ještě jiná právní skutečnost (v daném případě odstoupení od smlouvy), nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud posuzoval možnost platně sjednat smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně ve vztahu k podnikající fyzické osobě, která neplní své závazky, a nikoliv ve vztahu ke spotřebiteli.
Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 si smluvní strany mohou platně ujednat smluvní pokutu vázanou jak na porušení povinnosti dlužníka, tak i na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele, pak ani tato přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v podmínkách dané věci přípustnost dovolání založit nemůže.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatelky, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).
Závěr odvolacího soudu, že dotčené ujednání o smluvní pokutě je v konkrétních poměrech fungování vnitřního trhu na úseku energetiky absolutně neplatné podle §588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, žalobkyně dovoláním nezpochybnila. Uvedený závěr odvolacího soudu přitom sám o sobě obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žalobou uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty. Dovolání tak není pro řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě vázané jednak na porušení povinnosti dlužníka a jednak na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele přípustné.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla taktéž část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1 200 Kč jako náhradu za vymáhání pohledávky. Takové dovolání není subjektivně přípustné, neboť v této části odvolací soud žalobkyni vyhověl. Jak totiž vyplývá z judikatury dovolacího soudu, k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2168/2016), což v této části výroku není případ žalobkyně.
Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu