ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2477.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2477/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KOMA Consulting, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Klánovice, Dohalická 949, PSČ 190 14, IČO 26504081, zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, proti žalované H. M. narozené XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2112/56, PSČ 434 01, o zaplacení 58 800 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 78/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 17 Co 146/2019-369, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 404 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 22 C 78/2015-301, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 3. 2019, č. j. 22 C 78/2015-312, a ze dne 2. 10. 2019, č. j. 22 C 78/2015-339, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 904 Kč (výrok I), dále žalobu v rozsahu částky 55 896 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Jednalo se o druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, neboť první rozsudek ze dne 3. 10. 2017, č. j. 22 C 78/2015-76, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 17 Co 240/2017, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Dne 18. 1. 2012 žalovaná jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemce uzavřely nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor v objektu Nakupní středisko XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY, a to v rozsahu uvedeném v čl. 3.2 nájemní smlouvy. Nájemné bylo sjednáno pravidelnou celkovou měsíční částkou (podle článku 9.1 bylo sjednáno nájemné ve výši 20 000 Kč plus DPH v zákonné výši) splatnou vždy k 15. dni kalendářního měsíce, rovněž tak zálohy na plnění poskytovaná spolu s užíváním prostor (čl. 9.3 smlouvy). Strany si dále sjednaly v čl. 9.1 smlouvy, že pro první dva měsíce se sjednává nájemné ve výši 10 000 Kč plus DPH v zákonné výši, a nájemce se zavázal uhradit nájemné na šest měsíců dopředu ve dvou splátkách po 45 000 Kč, přičemž první byla splatná do 31. 12. 2011 a druhá do 31. 1. 2012. Předmět nájmu byl vymezen v čl. 3.2 písm. a) smlouvy jako blíže popsaná část prostor ve druhém nadzemním podlaží o výměře cca 641,73 m 2 , sestávající z konkrétně popsaných místností v tomto článku smlouvy. V čl. 3.2 písm. b) bylo dále sjednáno, že předmětem nájmu je rovněž část prostor v prvním nadzemním podlaží blíže neurčené plochy. V čl. 5.1 se žalovaná jako pronajímatel zavázala mj. zajistit řádný a nerušený výkon nájemních práv nájemce po celou dobu nájemního vztahu, a to zejména tak, aby bylo možno dosáhnout účelu smlouvy a užívání předmětu nájmu dle smlouvy. V čl. 10.1 smlouvy si strany sjednaly, že v případě hrubého porušení povinností nájemce má pronajímatel právo od smlouvy odstoupit. Hrubým porušením povinností nájemce se podle nájemní smlouvy rozumí prodlení nájemce s placením nájemného nebo záloh na služby a úmyslné poškození či zničení předmětu nájmu. Ostatní porušení povinnosti nájemce z této smlouvy vyplývající právo pronajímatele odstoupit od smlouvy nezakládají.
Dne 15. 8. 2014 žalovaná odpojila elektrickou energii od pronajatých prostor. Dne 25. 8. 2014 bylo žalobkyni doručeno písemné odstoupení žalované od nájemní smlouvy ze dne 21. 8. 2014. V tomto odstoupení žalovaná uvedla, že od smlouvy odstupuje v souladu s čl. 10.1 nájemní smlouvy, neboť žalobkyně byla po celou dobu trvání nájemní smlouvy opakovaně v prodlení s placením nájemného a záloh na služby s nájmem spojené. Žalovaná uvedla konkrétní data, kdy byly nájem a zálohy na služby zaplaceny v jednotlivých měsících v období od února 2013 do srpna 2014. Žalovaná dále uvedla, že faktickými důvody jejího odstoupení je chování žalobkyně, které je mj. v rozporu s dobrými mravy (zejména výměna zámku od dveří do měnírny fotovoltaické elektrárny XY), byť, jak žalovaná v odstoupení uvádí, nejsou právně relevantní k odstoupení od smlouvy. Dalším důvodem pro odstoupení byly podle žalované dosud neuhrazené nedoplatky za odběr elektřiny v období od roku 2012 do 31. 1. 2014. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zasílala na účet žalované měsíčně částky odpovídající platbám nájemného a záloh na služby, které byly na účet žalované připsány v termínech shodujících se s daty, které uvedla žalovaná v písemném odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně až do okamžiku písemného odstoupení žalované dne 25. 8. 2014 platila nájemné a zálohy na služby ve výši dle nájemní smlouvy, avšak jednotlivé platby byly připsány na účet žalované vždy po 15. dni daného kalendářního měsíce. V den odstoupení byly všechny platby na pravidelném nájemném a zálohách uhrazeny.
Soud prvního stupně dále zjistil, že s účinností od 18. 8. 2014 si žalobkyně pronajala benzínovou elektrocentrálu specifikovanou ve smlouvě o pronájmu elektrocentrály uzavřené mezi žalovanou jako nájemcem a společností Arkostav, s. r. o., jako pronajímatelem. Za nájem elektrocentrály bylo žalobkyni vyúčtováno za období od 18. 8. 2014 do 31. 12. 2014 částka 49 368 Kč, kterou žalobkyně uvedené společnosti zaplatila dne 30. 12. 2014, a dále dne 30. 1. 2015 uhradila částku 9 438 Kč za nájem elektrocentrály v období od 1. 1. 2015 do 26. 1. 2015.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“); a podle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) tak posoudil vznik nájemní smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného v době vzniku nájemní smlouvy. Ohledně předmětu sporu, kterým je nárok na náhradu škody založený na tvrzení žalobkyně, že žalovaná porušila smluvní povinnost dodávat žalobkyni elektřinu do pronajatých prostor, postupoval soud prvního stupně v souladu s §3028 odst. 1 o. z. podle §2894 a násl. tohoto zákona, neboť tvrzená škoda a nárok na ni měl vzniknout až za účinnosti nového občanského zákoníku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaná přerušila dodávku elektrické energie do nebytových prostor, je třeba kvalifikovat jako porušení smluvní povinnosti ve smyslu §2913 o. z. Současně konstatoval, že předmětné porušení smluvní povinnosti je omezeno na dobu trvání smlouvy. K odstoupení žalované od smlouvy ze dne 21. 8. 2014 soud prvního stupně uzavřel, že jej posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť k odstoupení došlo po účinnosti tohoto zákona (viz §3074 odst. 1 o. z.); právo sjednat si odstoupení od smlouvy posuzoval naopak podle zákona účinného v době vzniku smlouvy (§344 obch. zák.). Soud uzavřel, že strany si sjednaly právo odstoupit od smlouvy v čl. 10.1 v souladu s tehdy platnou právní úpravou. K samotnému odstoupení ze dne 21. 8. 2014 soud uvedl, že žalovaná v něm specifikovala tři důvody odstoupení, byť třetí důvod vyplývá pouze z obsahu odstoupení: 1) prodlení s platbou nájemného a záloh na služby. 2) výnměna zámku od dveří do měnírny fotovoltaické elektrárny, 3) chování žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, a to z důvodu existence nedoplatků za odběr elektřiny od roku 2012 do 31. 1. 2014. Soud s ohledem na to, že si strany v čl. 10.1 smlouvy sjednaly, že „hrubým porušením povinnosti“ nájemce se rozumí prodlení nájemce s placením nájemného nebo záloh na služby, uzavřel, že strany si tímto sjednaly konkrétní podmínky odstoupení od smlouvy. Soud odmítl argumentaci žalobkyně nutností prodlení s placením nájemného delší 3 měsíců s tím, že se jedná o výklad, který je v rozporu s výslovným zněním čl. 10.1 předmětné nájemní smlouvy a je nepřípustně extenzivní. Soud dále dovodil, že pro prokázané prodlení žalobkyně s placením nájemného a záloh na služby, mohla podle §1977 o. z. (za situace, kdy sama smlouva postup odstoupení neupravovala) žalovaná odstoupit pouze tehdy, pokud to žalobkyni oznámila bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla. Soud uzavřel, že žalovaná odstoupila ve lhůtě bez zbytečného odkladu, neboť poslední zpožděná platba nájemného byla připsána na účet žalované dne 18. 8. 2014 a žalovaná odstoupila dne 21. 8. 2014. Soud však poukázal na to, že žalovaná mohla od smlouvy odstoupit v souladu s §2003 odst. 2 o. z. i později pro opakované obdobné jednání žalobkyně, která opakovaně porušovala svoji povinnost platit nájemné a zálohy na služby včas.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že nájemní vztah mezi stranami trval do 25. 8. 2014, kdy žalovaná žalobkyni doručila své odstoupení ze dne 21. 8. 2014. Do té doby byla žalovaná povinna plnit své smluvní povinnosti, mj. dodávat do pronajatých prostor elektrickou energii. Bylo prokázáno, že dodávku elektrické energie přerušila dne 15. 8. 2014; tento stav trval až do odstoupení žalované od smlouvy, tj. do 25. 8. 2014. Soud proto uzavřel, že žalovaná porušila svoji smluvní povinnost v období od 15. 8. 2014 do 25. 8. 2014; s účinností od 26. 8. 2014 již povinnost žalované dodávat elektrickou energii do nebytových prostor netrvala, neboť smluvní vztah mezi stranami zanikl. V období od 26. 8. 2014 tak nebyla naplněna obligatorní podmínka vzniku odpovědnosti k náhradě újmy, a to porušení smluvní povinnosti. Soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal nárok na náhradu újmy za dobu od 18. 8. 2014 do 25. 8. 2014, a to podle §1951 odst. 1 a §2952 o. z. ve výši skutečné škody odpovídající platbě za pronájem elektrocentrály v tomto období, tj. 2 904 Kč. Soud prvního stupně se již nezabýval dalšími dvěma tvrzenými odstoupeními žalované od smlouvy, neboť dospěl k závěru, že již odstoupením od smlouvy ze dne 21. 8. 2014 došlo k zániku smluvního vztahu mezi účastníky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. února 2020, č. j. 17 Co 146/2019-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku III jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 68 672 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že pro rozhodnutí je klíčové posoudit, zda doručením listiny ze dne 21. 8. 2014 žalovaná řádně odstoupila od předmětné nájemní smlouvy. Odvolací soud odstoupení žalované jakožto právní jednání posuzoval v souladu s §3028 odst. 1 o. z. podle §551 a násl. o. z. a dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně. V dopisu žalovaná jednoznačně a opakovaně uvedla, že odstupuje od nájemní smlouvy v souladu s jejím článkem 10.1, neboť žalobkyně byla po celou dobu trvání nájemního vztahu v prodlení s placením nájemného a záloh na služby. Žalobkyně podle odvolacího soudu dala jasně najevo, že od nájemní smlouvy odstupuje na základě článku 10.1. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že jde o projev vážné vůle žalované, dostatečně určitý a srozumitelný, neboť z něj jasně vyplývá úmysl žalované ukončit nájemní smlouvu odstoupením a současně uvádí konkrétní důvod, pro nějž od smlouvy odstupuje. Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalovaná v dané listině nad rámec primárního důvodu pro odstoupení uvedla další důvody, které označila jako faktické, a které sama posuzuje jako právně nikoli relevantní k odstoupení od smlouvy, nemění to nic na tom, že žalovaná nájemní smlouvou předpokládaný důvod pro odstoupení řádně a konkrétně uplatnila. Další zmíněné důvody v listině považoval odvolací soud za vysvětlení pohnutky pro odstoupení od smlouvy.
Podle odvolacího soudu byl důvod pro odstoupení od smlouvy naplněn, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že platby za nájemné byly na účet žalované připsány vždy po 15. dni kalendářního měsíce. Odvolací soud zdůraznil, že pro odstoupení žalované podle čl. 10.1 předmětné smlouvy by postačovalo prodlení i jen s poslední platbou za nájemné, neboť strany si jako hrubé porušení povinností nájemce sjednaly pouhé prodlení nájemce s placením nájemného nebo záloh na služby bez uvedení toho, jak dlouho má takové prodlení trvat či zda by se mělo jednat o prodlení opakované. S ohledem na to odvolací soud považoval za neaplikovatelnou judikaturu vztahující se k minimální délce prodlení s placením nájemného jako podmínky pro naplnění hrubého porušení smlouvy, na kterou poukazovala žalobkyně. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v posuzované věci nebylo nutné, aby prodlení s placením nájemného či záloh na služby trvalo i v okamžiku odstoupení od smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 65/96, totiž nelze v řešené věci dle odvolacího soudu použít, neboť podle ujednání stran smlouvy bylo právo pronajímatele odstoupit od smlouvy vázáno na prodlení nájemce s placením nájemného nebo záloh na služby, nikoli na samotné nezaplacení těchto plateb. Závazek k zaplacení těchto plateb v případě jejich, byť opožděného zaplacení, nájemci zanikl, což ovšem nemělo vliv na existenci prodlení s plněním závazku. Odvolací soud proto uzavřel, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 18. 1. 2012 byl řádně ukončen odstoupením od smlouvy ze strany žalované ze dne 21. 8. 2014, a to ke dni 25. 8. 2014, kdy bylo odstoupení doručeno žalobkyni. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že od 26. 8. 2014 neměla žalovaná povinnost dodávat elektřinu do předmětných prostor, nemohla se tedy od uvedeného data dopustit porušení nájemní smlouvy a od uvedeného dne nelze žalobkyni nárok na náhradu škody přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že podle §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil otázku platnosti a účinnosti odstoupení žalované od předmětné nájemní smlouvy, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 bylo bezvadným právním jednáním, které bylo s to vyvolat zamýšlený účinek. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, podle něhož údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu. Podle dovolatelky odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 bylo zmatečné a nesrozumitelné; vůle žalované odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení žalobce s placením nájemného a záloh na služby nebyla pravá a skutečná, když faktické důvody uvedené v odstoupení byly zcela odlišné a nijak nesouvisely s opožděným placením nájemného.
Dovolatelka dále namítala, že odstoupení nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, neboť ve vztahu ke všem v odstoupení vyjmenovaným platbám splatným až do července 2014 žalovaná odstoupila s prodlením delším než měsíc, přičemž prodlení žalobkyně s úhradou plateb bylo vždy v řádu pouhých dní. K definici lhůty „bez zbytečného odkladu“ poukázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a uvedla, že žalovaná neodstoupila bez zbytečného odkladu a její odstoupení tedy nemůže být platné. Dovolatelka rovněž namítala, že nelze odstoupit od smlouvy pro porušení povinnosti, která již byla před doručením odstoupení splněna. V době odstoupení nebyla žalobkyně s úhradou nájemného a záloh na služby v prodlení; všechny platby byly zaplaceny. Podle dovolatelky tak nebyl naplněn důvod pro odstoupení od smlouvy ujednaný v článku 10.1 smlouvy. Dovolatelka také uvedla, že ve smlouvě nebylo specifikováno, jaké prodlení se považuje za hrubé porušení smlouvy. Nelze podle ní bez dalšího uzavřít, že obecně prodlení jakéhokoliv charakteru by bylo hrubým porušením smlouvy. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 206/2005, podle něhož platí, že hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu ten, kdo se ocitne v prodlení s placením nájemného delším než tři měsíce.
Dovolatelka dále namítala, že výklad článku 10.1 smlouvy provedený odvolacím soudem je nepřiměřeně formalistický, a poukazovala na to, že platby byly žalované připsány vždy jen se zpožděním několika dní; často z důvodu toho, že 15. den kalendářního měsíce připadl na víkend. Podle dovolatelky bylo případné prodlení s hrazením nájemného zavedenou praxí stran, neboť platby žalobkyně na účet žalované byly připisovány s drobným zpožděním od počátku nájemního vztahu. Dovolatelka shrnula, že odvolací soud se z výše uvedených důvodů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky platnosti odstoupení žalované od smlouvy. Dovolatelka také poukázala na to, že mezi ní a žalovanou probíhají další soudní řízení a že v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2019, č. j. 8 C 30/2016-292, shledal soud předmětné odstoupení žalované (v citovaném řízení žalobkyně) nesrozumitelným, neboť protistraně nedalo prostor, aby se vůči němu řádně vymezila, a je patrné, že projevená vůle odstoupit od smlouvy pro prodlení s placením nájemného nebyla její skutečnou vůlí. Podle dovolatelky je třeba, aby dovolací soud zaujal jednoznačné stanovisko, neboť otázka platnosti předmětného odstoupení od smlouvy je soudy posuzována rozdílně. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně; případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka blíže nespecifikovala, na jakých konkrétních právních otázkách spočívá napadené rozhodnutí; dále neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, která by řešila stejnou nebo jen analogickou problematiku. Podle žalované neexistuje žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně ji ani blíže nespecifikuje, tudíž je třeba dovolací důvod považovat za irelevantní. Ve zbytku svého vyjádření žalovaná polemizovala s argumentací žalobkyně a poukazovala na skutečnosti, které žalobkyně podle jejího názoru v dovolání neuvedla. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky platnosti odstoupení žalované od smlouvy neodchýlil od žádného z rozhodnutí dovolacího soudu, na která poukazovala dovolatelka.
Jestliže dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, podle něhož údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu, nelze jí přisvědčit. V nyní řešené věci odstoupení žalované ze dne 21. 8. 2014 obsahovalo konkrétní důvod odstoupení od smlouvy, který žalovaná uplatnila s odkazem na ujednání článku 10.1 předmětné nájemní smlouvy. Odvolací soud se proto nemohl odchýlit od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, vyplývá, že v předmětném odstoupení údaj o důvodu odstoupení neabsentoval.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku neodchýlil ani od dalšího dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, týkajícího se posuzování, zda smluvní strana odstoupila ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda žalovaná odstoupila ve lhůtě bez zbytečného odkladu, přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, jak požaduje citovaný rozsudek, a dospěl k závěru, že žalovaná odstoupila listinou ze dne 21. 8. 2014 ve lhůtě bez zbytečného odkladu, neboť poslední opožděná platba žalobkyně byla dle skutkových zjištění soudů připsána na účet žalované dne 18. 8. 2014. Jestliže se pak dovolatelka pokouší ve svůj prospěch argumentovat tím, že v prodlení s placením nájemného byla opakovaně od začátku smluvního vztahu a že tedy posuzované odstoupení žalované ve vztahu ke starším opožděným platbám nebylo učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, nelze jí v této argumentaci přisvědčit. Odstoupení žalované bylo učiněno v řádu dní od poslední platby žalobkyně učiněné opět s prodlením; platba byla připsána na účet žalované dne 18. 8. 2014 a žalovaná dne 21. 8. 2014 odstoupila od smlouvy (odstoupení bylo žalobkyni doručeno dne 25. 8. 2014). Posouzení odvolacího soudu, zda žalovaná odstoupila ve lhůtě bez zbytečného odkladu, tak nevybočuje z požadavků, které citovaný rozsudek Nejvyššího soudu klade na soudy při posuzování, zda bylo právní jednání učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu.
U své další námitky vztahující se k tomu, že nelze odstoupit pro porušení povinnosti, která v době odstoupení již byla splněna, dovolatelka neuvedla, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatelka touto námitkou nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 65/96, nelze na řešenou věc použít. Závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti citovaného rozsudku je ovšem správný, neboť onen rozsudek řešil nemožnost odstoupit od smlouvy poté, kdy zanikl závazek, na jehož nesplnění byla možnost odstoupení od smlouvy vázána. V nyní řešené věci ovšem byla sjednaná možnost odstoupení vázána na prodlení s placením nájemného či záloh na služby, nikoli na nesplnění určitého závazku, který později zanikl.
Dovolatelčina námitka, podle níž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 206/2005, rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud se nemohl od citovaného rozsudku odchýlit, neboť závěry tohoto rozsudku jsou z důvodu skutkových i právních odlišností neaplikovatelné na řešený případ. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud řešil, za jakých podmínek může být dána výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušení povinností nájemce (podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.). V nyní řešené věci se naopak jedná o odstoupení od nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor sjednané mezi dvěma podnikateli, a to z důvodu ujednaného přímo ve smlouvě, v níž si strany definovaly, co v jejich případě bude znamenat hrubé porušení povinností nájemce zakládající právo pronajímatele odstoupit od smlouvy. Z důvodu uvedených rozdílů se odvolací soud nemohl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu citovaného dovolatelkou.
K dovolatelčině argumentaci, že v jiném řízení mezi týmiž účastníky posoudil soud předmětné odstoupení od nájemní smlouvy jako nesrozumitelné, dovolací soud připomíná, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1837/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z dovolatelčiných námitek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu