ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2674.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2674/2020-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně Akciová společnost pro projektování, stavebnictví, engineering, výrobu a obchod MAKHIDRO PROEKT KO AD Skopje (zkrácený název MAKHIDRO PROEKT CO AD Skopje), EMBS 5528267, se sídlem v Severní Makedonii, Skopje-Centar, Leninova čp. 33a-01, zastoupená Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, proti žalované EXMONT-Energo a. s. se sídlem v Brně, Horní Heršpice, Bohunická 652/1, PSČ 619 00, IČO 60751517, zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 229 740,10 EUR s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 97/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2020, č. j. 8 Cmo 61/2020-936, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně opravným usnesením ze dne 13. 2. 2020, č. j. 17 Cm 97/2012-920, opravil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2017, č. j. 17 Cm 97/2012-747, tak, že má správně znít: „Soud připouští změnu žaloby tak, že se žalobkyně nadále domáhá na žalované z titulu náhrady nákladů za provedení oprav generátorů, náhrady nákladů spojených s prováděním oprav a vynaložených na dopravu generátorů z Makedonie do České republiky a zpět, náhrady nákladů za provedení služeb spojených s poradenstvím a s odborným dohledem a náhrady škody ve formě ušlého zisku, vzniklé v důsledku nucené odstávky vodních elektráren Pesocani a Sapuncica za období:
- U TG 1 VE Pesocani od 28. 9. 2011 do 12. 12. 2011
- U TG 2 VE Pesocani od 28. 9. 2011 do 26. 11. 2011
- U TG 1 VE Sapuncica od 26. 7. 2011 do 13. 12. 2011
- U TG 2 VE Sapuncica od 26. 7. 2011 do 18. 10. 2011
zaplacení částky 229 740,10 EUR s příslušenstvím.“
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 4. 2020, č. j. 8 Cmo 61/2020-936, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žalovaná napadla usnesení odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, dovolatelka však neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Dovolatelka v dovolání ocitovala znění §237 o. s. ř. a uvedla, že dovolání je přípustné ohledně „možnosti nalézacího soudu rozhodovat o změně podané žaloby.“ Dovolatelka ovšem nikde dále v dovolání neuvedla, které konkrétní kritérium uvedené v §237 o. s. ř. měla jí formulovaná otázka naplnit. V textu dovolání pouze rozporovala právní posouzení věci odvolacím soudem. Také uvedla, že judikatura Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkázal, není pro řešenou věc případná, a citovala nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, s argumentem, že ani tento nález nelze na řešenou věc vztáhnout. Za vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat ani dovolatelčino tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu je „dle právního názoru žalované v rozporu s dosavadní judikaturou, resp. odvolacím soudem zmíněný judikát na uvedenou procesní situaci dle názoru žalované nepřiléhá.“ Jestliže má být dovolání přípustné pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatelka uvedla, od jakého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, což dovolatelka neučinila ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). K tomu viz také závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podle něhož má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
K dovolatelčině námitce nesprávného právního posouzení je třeba uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v řízení o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu