ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2882.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2882/2019-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce V. B., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti žalované Giomir s.r.o. , se sídlem ve Stříteži, Kaplice-nádraží 107, PSČ 382 42, IČO 63250390, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka 548/8, PSČ 186 00, o zaplacení částky 77 045,61 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 138/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2019, č. j. 22 Co 422/2019-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 086 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Smejkala, advokáta, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 6 C 138/2018-66, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 29 853,98 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 24. 4. 2018 do zaplacení, částku 28 428,36 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně ode dne 2. 5. 2018 do zaplacení a částku 18 763,27 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 8. 5. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 22 Co 422/2019-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil jej ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle ní spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení dvou otázek, které nebyly dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešeny. Jedná se o otázky,
1) jestli může být smlouva o přepravě splněna tím, že dopravce předá příjemci jím přepravované zboží na jiném místě, než jaké bylo v oprávněném zájmu odesílatele sjednáno ve smlouvě o přepravě, a
2) jaká by měla být úroveň dokazování, resp. zda je soud v rámci dokazování oprávněn omezit se navzdory důvodné pochybnosti o skutečném místu vykládky pouze na výpověď dopravce a příjemce coby na jediný důkazní prostředek.
Žalovaná v souvislosti s první výše formulovanou otázkou zdůraznila, že pouze odesílatel je jedinou smluvní stranou, která může specifikovat místo určení, tedy je i měnit, příjemce tak činit nemůže. V případě, že bylo se žalobcem sjednáno určité místo doručení, má žalovaná právo trvat na tom, aby bylo toto smluvní ustanovení dodrženo, a takové ujednání tedy nemůže být žalobcem ani příjemcem ignorováno. Žalovaná poukázala na veřejnoprávní předpisy a zdůraznila, že uložení odpadu mimo zařízení pro zpracování odpadů je zákonem zakázáno. V souvislosti s druhou formulovanou otázkou žalovaná uvedla, že napadený rozsudek stejně jako rozsudek soudu prvního stupně vychází – vyjma výpovědi žalobce – z důkazů, které v sobě inkorporují tvrzení příjemce – nákladní listy, které byly potvrzeny příjemcem, a svědeckou výpověď jednatele příjemce. Další důkazy nebyly soudy provedeny. Taková kvalita dokazování není podle názoru žalované dostatečná, přičemž zdůraznila, že v případě, že odesílatel z racionálních důvodů zpochybní tvrzení dopravce o dodržení místa plnění, má soud povinnost provést také další důkazní prostředky, na jejichž základě může být objektivně zjištěna podstata věci, především se může jednat o záznamy z tachografů.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání prezentoval své přesvědčení o nepřípustnosti dovolání, neboť žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje zjištěný skutkový stav, nikoli jeho právní posouzení soudy. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka ohlašuje, že podává dovolání do obou výroků napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
První dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná ve svém dovolání vychází z přesvědčení, které však nenachází oporu ve skutkových zjištění soudů, o tom, že přepravované zboží bylo dopravcem předáno příjemci na jiném než ujednaném místě. Soud prvního stupně však učinil skutkové zjištění, které odvolací soud převzal, že žalobce provedl přepravu v souladu s obsahem přepravní smlouvy a předal zásilku společnosti určené k přijetí a zpracování zásilky v určeném místě. Dovolatelkou předložená právní otázka je tak založena na její vlastní skutkové verzi neodpovídající skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Dovolání tak podle obsahu nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových zjištění, z nichž kritizované právní posouzení vychází. Dovolací námitka zpochybňující skutkový stav věci není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť toto skutkové zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže.
V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda se může soud omezit navzdory důvodné pochybnosti o skutečném místu vykládky pouze na výpověď dopravce a příjemce, jakožto na jediné důkazní prostředky. Stejně jako u první otázky dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. I pro tuto otázku platí shora uvedené závěry.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu