ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.29.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 29/2020-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. Cereus s r.o., se sídlem v Letech, Polní 286, PSČ 25229, IČO 26156687, zastoupené JUDr. Borisem Vršinským, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1955/19, PSČ 143 00, 2. J. K. I., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, Nad Vdovečkem 1206, PSČ 388 01, o zaplacení 275 311,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud Praha – západ pod sp. zn. 15 C 150/2014, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 25 Co 26/2019-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. 2. žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Sládkové, advokátky, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 15 C 150/2014-246, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2018, č.j. 15 C 150/2014-251, usnesení ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 C 150/2014-262 a usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. 15 C 150/2014-269, uložil 2. žalovanému zaplatit žalobci částku 263 308 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 5. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v částech, kdy se žalobce domáhal po 1. žalovaném zaplacení částky 275 311,20 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 5. 2014 do zaplacení a po 2. žalovaném zaplacení částky 12 003,20 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 5. 2014 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III až VI).
K odvolání žalobce a 2. žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 25 Co 26/2019-335, řízení o odvolání žalobce proti výrokům pod body II a V rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení zastavil (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 C 150/2014-262, ve výroku pod bodem III změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 140 814 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve znění opravného usnesení ze dne ze dne 30. 5. 2018, č. j. 15 Co 150/2014-251 (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V a VI).
Rozsudek odvolacího soudu napadl druhý žalovaný včasně podaným dovoláním.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Má za to, že dovolání neobsahuje náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., má tudíž vady; navrhl odmítnutí dovolání.
Prvá žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, dovolání postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Druhý žalovaný se otázkou vymezení přípustnosti dovolání nezabýval a neuvedl nic, z čeho by bylo možno přípustnost dovolání dovodit. Dovolatel vymezil pouze důvody dovolání, které mají spočívat v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Za zásadní důvod, proč došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, považuje dovolatel nesprávné zjištění skutkového stavu soudy obou stupňů, neboť nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Dovolatel je přesvědčen, že kdyby byl proveden důkaz spisem Okresního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 14 C 96/2011, znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Jaroslava Macháčka, zápisem ze shromáždění SVJ XY ze dne 9. 6. 2010 a kdyby posoudil znalecký posudek soudního znalce Pavla Brousila jako nesprávný pro určení škody, pak by dospěl ke správnému závěru, že druhý žalovaný žalobkyni žádnou škodu na pronajatých nebytových prostorách žádnou škodu nezpůsobil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a ve věci sám rozhodl.
Dovolatel však nikde v dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit dovolatelku, že podle účinného znění občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Sama skutečnost, že má dovolatelka jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu dovolání, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li druhý žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu