ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3122.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3122/2019-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce města Velká Bíteš, se sídlem ve Velké Bíteši, Masarykovo nám. 87, PSČ 595 01, IČO 00295647, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, proti žalované M – SILNICE a.s. , se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Husova 1697, PSČ 530 03, IČO 42196868, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, PSČ 500 02, o zaplacení částky 720 617,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 45/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 25. 3. 2019, č. j. 18 Co 11/2019-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 939 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Filipa Ledera, advokáta, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 111 C 45/2014-296, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 720 617,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 22. 2. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, č. j. 18 Co 11/2019-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalované (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného (výkon práva na smluvní pokutu, který již neplní žádnou ze svých funkcí) nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že je považuje za nedůvodné a navíc nepřípustné, přičemž tento svůj názor věcně odůvodnil. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, nedojde-li k odmítnutí dovolání, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Žalovaná v reakci na vyjádření žalobce uvedla, že nesouhlasí s názorem žalobce o tom, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno nic, co by mohlo vést k závěru, že zbytek smluvní pokuty již neplnil žádnou ze svých funkcí. Současně zdůraznila, že odvolací soud již jednou rozhodl, že smluvní pokuta neplnila dvě ze tří svých funkcí a že je vymáhána způsobem a v rozsahu, který je vůči žalované zneužívající, tedy v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Podle žalované takto odvolací soud rozhodl ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka ohlašuje, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud podotýká, že podle žalované je její dovolání přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, tímto úvodním vymezením přípustnosti dovolání však žalovaná uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se ovšem vzájemně vylučují. Z obsahu dovolání navíc nebylo lze zjistit, jakou právní otázku považovala žalovaná za rozhodovanou Nejvyšším soudem rozdílně. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Takovému požadavku však žalovaná nevyhověla.
K podání dovolatelky ze dne 7. 11. 2019, doručeného dovolacímu soudu dne 11. 11. 2019, kterým se vyjádřila k podání žalobce, Nejvyšší soud podotýká, že toto bylo učiněno po lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., když tato lhůta skončila dne 30. 6. 2019. Tato lhůta je lhůtou zákonnou (§240 odst. 2 o. s. ř.), nelze ji proto prodloužit ani výzvou soudu k odstranění vad podání. K podáním, která jsou učiněna po této lhůtě, se nepřihlíží (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když přiznal žalobci uplatněný nárok na smluvní pokutu, která již neplní žádnou ze svých funkcí, v této souvislosti namítala rovněž to, že bylo povinností odvolacího soudu zabývat se všemi funkcemi předmětné smluvní pokuty, neboť jej k tomu zavázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016.
Podle žalované se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že vymáhání nároku na smluvní pokutu, která již neplní žádnou ze svých funkcí, je nepoctivé a jako takové nemá požívat právní ochrany. Odkazovala přitom jednak na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, a současně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, a ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006; dovolatelkou nesprávně označované 32 Odo 202/2000), podle nichž může soud výjimečně přistoupit k nepřiznání výkonu práva na smluvní pokutu, a to pouze za předpokladu, že by se jednalo o šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu.
Namítala-li žalovaná, že odvolací soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016, když se zaměřil výhradně na prokázání „zdržovací taktiky žalobce“ a vůbec se nezabýval tím, zda smluvní pokuta v této konkrétní věci plnila některou ze svých dalších funkcí, protože pokud by neplnila, měl odvolací soud rozhodnout o tom, že její další uplatňování je nepoctivé a rozhodnout ve prospěch žalované, nesprávně tento rozsudek interpretuje.
Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku vyložil, z jakých důvodů bylo dřívější rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, přičemž jeden z těchto důvodů spočíval v tom, že odvolací soud přijal závěr o rozporném výkonu práva na smluvní pokutu s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) předčasně, neboť absence (pouze) zajišťovací funkce smluvní pokuty nemůže vést k uvedenému závěru (tedy odepření výkonu práva na smluvní pokutu pro rozpor s poctivým obchodním stykem). Z uvedeného však nevyplývá, že by uložil odvolacímu soudu zabývat se tím, zda smluvní pokuta v daném případě plnila i jiné funkce, nýbrž to, že k odepření výkonu práva s odkazem na §265 obch. zák. nepostačuje odkaz na absenci zajišťovací funkce smluvní pokuty, ale lze k němu přistoupit pouze ve výjimečných a odůvodněných případech, o nichž Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu obsáhle informoval jak soud, tak účastníky, přičemž zdůraznil, že v takovém případě (tj. při odepření výkonu práva na smluvní pokutu s odkazem na §265 obch. zák.) je třeba posuzovat i další funkce smluvní pokuty. Jinými slovy, pokud by odvolací soud po nápravě všech svých ostatních pochybení dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro aplikaci §265 obch. zák., měl se zabývat rovněž dalšími funkcemi předmětné smluvní pokuty, nikoli pouze funkcí zajišťovací.
K druhé námitce dovolatelky Nejvyšší soud sděluje, že ani tato není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť odvolací soud se při řešení předmětné otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu předně vyplývá, že při aplikaci §265 obch. zák. v souvislosti s odepřením výkonu práva na smluvní pokutu je důležité zkoumat všechny okolnosti případu. Pouze v případě, že má soud za to, že výkon práva na smluvní pokutu je krajně nespravedlivý, zneužívající či šikanózní, může přistoupit k aplikaci ustanovení §265 obch. zák., tedy odepřít výkon práva smluvní pokuty s odkazem na rozpor s poctivým obchodním stykem. V takovém případě se soud musí mimo jiné zabývat tím, zda smluvní pokuta plní alespoň některou ze svých funkcí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi mimo jiné akcentoval, že ustanovení §265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Korektiv „zásadami poctivého obchodního styku“ má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016). V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, Nejvyšší soud shrnul, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v §265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou smluvní stranu. V rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší soud vyložil, že není samozřejmě vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, soud však musí hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné a musel by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka.
V nyní posuzované věci však nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly (výjimečný) postup podle §265 obch. zák., tedy skutečnosti, které by vedly k závěru, že by byl výkon práva žalobce na smluvní pokutu šikanózní, že by smyslem výkonu tohoto práva bylo poškození žalované, či které by opodstatňovaly úvahy o tom, že je výkon práva na smluvní pokutu ze strany žalobce krajně nespravedlivý. Z napadeného rozhodnutí, resp. z rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, se podává, že soud hodnotil veškeré okolnosti případu, přičemž srozumitelně objasnil, proč má za to, že žalobce svým chováním neporušil poctivý obchodní styk. Soud prvního stupně v této souvislosti připomněl (a odvolací soud na něj plně odkázal), že žalovaná se zavázala předat bezvadné dílo včas, jinak žalobce může požadovat smluvní pokutu ve sjednané výši. Žalovaná tuto svou povinnost nesplnila, žalobce byl proto oprávněn smluvní pokutu v souladu se smluvním ujednáním požadovat. Soud rovněž zdůraznil, že žalobce s žalovanou komunikoval, upozorňoval ji na možnost požadovat smluvní pokutu z důvodu prodlení a současně dílo převzal ještě předtím (několik měsíců), než byla odstraněna poslední vada díla, aniž by musel, čímž zabránil dalšímu zvyšování absolutní částky smluvní pokuty. Mimo jiné z těchto důvodů také usoudil, že žalobce neuplatnil smluvní pokutu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalovaná současně v řízení neprokázala žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že předmětná smluvní pokuta neplnila žádnou ze svých funkcí.
Další námitky dovolatelky uplatněné v dovolání (o zdržování předávacího procesu, o existenci vad díla, nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí) směřují do skutkových zjištění soudů, s nimiž se žalovaná neztotožňuje, resp. do procesu dokazování, a do vad řízení, které samy o sobě (i kdyby byly vytýkány důvodně) nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, jak vyloženo výše. Nejvyšší soud současně odkazuje na své již opakovaně judikované závěry (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu