ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3234.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3234/2020-218
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BSV Faktory s.r.o. , identifikační číslo osoby 28418018, se sídlem v Praze 2, Rejskova 1995/8, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, proti žalované KAROMON, s.r.o. , identifikační číslo osoby 27654303, se sídlem v Praze 7, Letenské náměstí 157/4, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 119 397,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 412/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 11 Co 20/2020-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 11 Co 20/2020-195, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 119 397,36 Kč s příslušenstvím jako ceny za vykonané vícepráce, které pro žalovanou provedla na základě dohody o vícepracích sjednané nad rámec mezi stranami dříve uzavřené smlouvy o dílo.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2019, č. j. 5 C 412/2015-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 119 397,36 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl o příslušenství za období od 12. – 13. 10. 2011 (výrok II) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 118 500 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem došlo ústně k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla adaptace provozovny žalované v Truhlářské ulici v Praze 1. Cena za dílo ve výši 432 947 Kč byla sjednána na základě rozpočtu, přičemž žalovaná sjednanou cenu žalobkyni zaplatila. Nad rámec původní smlouvy mezi účastníky byla dne 22. 8. 2011 rovněž ústně uzavřena dohoda o vícepracích, které byly následně specifikovány v položkových rozpočtech. Uvedenou skutečnost měl soud prvního stupně prokázanou z výpovědi jednatele žalobkyně a dále ze skutečnosti, že následně žalobkyně dne 20. 9. 2011 zaslala žalované e-mailem dva soubory obsahující položkové rozpočty víceprací. Rozsah provedených víceprací pak měl soud prvního stupně prokázaný z výpovědi svědka XY, který jako jeden ze subdodavatelů žalobkyně prováděl jednotlivé práce v provozovně žalované. Dohodnuté vícepráce žalobkyně provedla a dílo žalované předala dne 12. 10. 2011. Soud prvního stupně dále považoval za rozhodné, že jednatelka žalované převzala faktury za provedené vícepráce, které rovněž podepsala.
4. Po právní stránce pak soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyně požadované částky domáhá v souladu s §536 obch. zák., a žalobě proto vyhověl.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudu obou stupňů částku 118 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazovaní nedoplnil ani nezopakoval, a vyšel tak z důkazů provedených soudem prvního stupně. Na jejich základě však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by dne 22. 8. 2011 byla mezi účastníky řízení ústně uzavřena dohoda o vícepracích, ani to, jaký byl její konkrétní obsah, když uvedená skutečnost byla podle odvolacího soudu prokazována pouze na základě výpovědi jednatele žalobkyně. Sjednání dohody však bylo naopak popíráno jednatelkou žalované, a zároveň v řízení nebyl předložen konkrétní položkový rozpočet původní smlouvy o dílo, pomocí něhož by bylo možné stanovit, zda práce vymezené v položkových rozpočtech víceprací byly, či nebyly vykonány nad rámec původně uzavřené smlouvy o dílo. Existenci dohody o vícepracích podle odvolacího soudu rovněž nemohla prokázat skutečnost, že žalovaná převzala a podepsala vystavené faktury za vícepráce, když z této skutečnosti podle odvolacího soudu nemohl plynout závěr, že žalovaná tyto faktury odsouhlasila. Stejně tak tuto skutečnost neprokazoval zaslaný email ze dne 20. 9. 2011, který kromě příloh neobsahoval žádný text, a navíc nebyl zaslán krátce po ústní dohodě, ale až s téměř měsíčním odstupem. Konečně danou skutečnost nemohla prokazovat ani výpověď svědka XY, který předmětné práce měl provádět, avšak nebyl přítomen u sjednávání dohody. Odvolací soud žalobkyni proto vyzval k označení důkazů k prokázání tvrzení, že mezi stranami došlo k sjednání dohody o vícepracích. Žalobkyně však žádné další důkazy v řízení neoznačila.
7. Po právní stránce odvolací soud zhodnotil, že jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami byla uzavřena dohoda o vícepracích, která by rozšiřovala předmět původní smlouvy o dílo, jehož cenu žalovaná již zaplatila, nepřísluší žalobkyni nárok na zaplacení těchto víceprací.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v odvolacím řízení vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, avšak učinil z nich jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně, aniž sám důkazy v odvolacím řízení zopakoval. Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil výpověď jednatele žalobkyně, když dospěl k závěru, že tento důkaz nepostačuje k prokázání tvrzení žalobkyně.
9. Ve vyjádření k odvolání žalovaná uvedla, že dovolání nesplňuje podmínky přípustnosti, když žalobkyně podle názoru žalované v dovolání nevymezuje žádné otázky týkající se hmotného nebo procesního práva, ale výlučně napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Nad rámec žalovaná uvedla, že odvolací soud nedospěl k odlišnému hodnocení jednotlivých důkazů, ale pouze dospěl k závěru, že výpověď jednatele žalobkyně nepostačuje k prokázání jejích tvrzení. Vhledem k tomu navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně aby dovolání zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď jednatele žalobkyně, je námitkou vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a žalobkyně takto uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda odvolací soud je povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, jestliže dospěje k závěru, že z provedených důkazů plynou jiné skutkové závěry, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odst. 3).
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013).
19. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08, se podává, že „[h]odnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.“.
20. Obdobně i Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že pravidlo, podle kterého odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (213 odst. 1 o. s. ř.), neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007).
21. V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s §132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za podklad pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle §213 odst. 3 o. s. ř. povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008).
22. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky řízení došlo ústně k uzavření dohody o vícepracích. Tento závěr opřel soud prvního stupně především o výpověď jednatele žalobkyně, kterou hodnotil jako věrohodnou a korespondující s jinými důkazy provedenými v řízení. Naproti tomu odvolací soud vyšel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření dohody o vícepracích došlo, když důkaz výslechem jednatele žalobkyně není podle něj pro závěr o uzavření předmětné dohody dostatečný, a ani z jiných důkazů provedených v řízení není možné k tomuto závěru dospět, aniž by ovšem jednotlivé důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval (jak to ostatně vyplývá i z obsahu záznamu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1. 7. 2020). Odvolací soud tak pochybil při aplikaci ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř., když bez toho, že by dosud provedené důkazy zopakoval, dospěl na jejich základě k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu