ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3328.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3328/2020-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Domácí péče Tachov s.r.o. , se sídlem v Tachově, Prokopa Velikého 707, PSČ 347 01, IČO 26355850, zastoupené Štěpánem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, PSČ 186 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení dlužných úhrad za zdravotní péči za roky 2016 a 2017, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 516/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 130/2020-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částky 864 782,15 Kč a 1 229 459,96 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je zdravotnickým zařízením poskytujícím zdravotní péči, konkrétně domácí ošetřovatelskou péči. Dne 30. 12. 2007 uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu určitou do 31. 12. 2015, která byla prodloužena do 31. 12. 2016. K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 12. 1. 2016 úhradový dodatek, v němž si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni ve shodě s uvedenou vyhláškou poskytnuté zdravotní péče tak, že stanovila výši úhrady 2 898 643,51 Kč a dále jí uhradila za dopravu v souvislosti s poskytováním péče 816 922,96 Kč, celkem 3 715 566,47 Kč. Uvedená smlouva byla dne 8. 12. 2016 nahrazena s účinností od 1. 1. 2017 další smlouvou, k níž byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 1, v němž si strany sporu sjednaly úhradu zdravotní péče poskytnuté v roce 2017 podle úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. Žalovaná pak žalobkyni za rok 2017 rovněž podle vyhlášky vyúčtovala zdravotní péči poskytnutou žalobkyní ve výši 3 177 653,02 Kč a také jí uhradila částku 928 223,71 Kč na dopravu, celkem 4 105 867,73 Kč. Žalobkyně požaduje navýšení úhrady za rok 2016 na částku 4 580 348,62 Kč a za rok 2017 na částku 5 335 336,69 Kč, když se domnívá, že zdravotní péče by jí měla být uhrazena nikoli podle úhradových vyhlášek, ale jako násobek vykázaných bodů a hodnoty bodu 1,02 Kč. Žalobou se tak domáhá zaplacení rozdílu mezi požadovanými a žalovanou skutečně zaplacenými částkami.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 12 C 516/2018-216, zamítl žalobu co do částky 864 782,15 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 229 459,96 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně nejprve poukázal na ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), konstatoval, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu na rok 2016 ve shodě s vyhláškou č. 273/2015 Sb. a na rok 2017 ve shodě s vyhláškou č. 348/2016 Sb., v nichž byl stanoven předvídatelný systém, kdy zdravotnické zařízení zná hodnotu péče stanovenou na jednoho pojištěnce v referenčním období a procentuální navýšení hodnoty pro daný rok. Žalobkyně tak věděla, jakou částku dostane za ošetření pacienta, a to bez ohledu na množství pacientů přijatých do péče. Uvedené smlouvy nelze považovat za adhezní ve smyslu §1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), když vychází z rámcových smluv. Jejich obsah je dán zákonem a prováděcím podzákonným předpisem, obě strany mají minimální možnost tyto smlouvy měnit. Pokud jde o náklady žalobkyní vynaložené, není podle názoru soudu zřejmé, zda byly vynaloženy účelně, stejně tak není ani zřejmé, zda žalobkyně skončila se ziskem či nikoli a zda její případné „ztráty“ nejsou pouze výsledkem nepřiměřeného podnikatelského rizika. Za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že žalovaná porušila smlouvu, a kdy strana žalovaná na základě smlouvy uhradila vykázanou péči, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 130/2020-249, rozsudek soudu prvního stupně výrokem potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Dovodil, že i kdyby bylo možné uzavřít, že na úhradové dodatky se použijí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, skutečnost, že se jedná o adhezní smlouvu, ještě automaticky neznamená její neplatnost, pokud je nevýhodná. Podmínky relativní neplatnosti tohoto typu smluv upravuje §1800 odst. 2 o. z., ve spojení s §577 o. z. Dané ustanovení se však nevztahuje na případy korekce výše úplaty, kterou pro danou oblast upravuje §1793 o. z. o neúměrném zkrácení. Uplatnění zmíněného právního institutu má však svá omezení. Podle §1759 o. z. právo podle §1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy. K uzavření prvního úhradového dodatku došlo již dne 12. 1. 2016 a druhého dodatku dne 4. 1. 2017, přičemž žaloba byla podána až dne 4. 9. 2018. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dodatky jsou platné, a dále pak i to, že jsou pro účastníky závazné. Tato závaznost plyne z ustanovení §1759 o. z., v němž je vyjádřena zásada pacta sunt servanda a proveden §3 odst. 2 písm. d) o. z.
Odvolací soud uvedl, že i kdyby vyšel z toho, že se úhradové dodatky neuplatní, uplatnily by se na úhradu poskytnuté zdravotní péče úhradové vyhlášky přímo, přičemž úhradová povinnost žalované by byla stejná. Odvolací soud konstatoval, že se nelze ztotožnit s námitkou žalobkyně, která s poukazem na nálezy Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, kterým byla zrušena úhradová vyhláška pro rok 2013, dovozuje, že na jí poskytovanou péči pojištěncům žalované nelze uplatnit objemová regulační omezení plynoucí z úhradových vyhlášek pro roky 2016 a 2017, jelikož tato úprava úhrady je v rozporu s čl. 26 Listiny. Ústavní soud sice citovanou úhradovou vyhlášku zrušil, ale samotný institut limitace výše úhrad neshledal bez dalšího ústavně vadným. Protiústavní následky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou. Odvolací soud dále poukázal na vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se úhradových vyhlášek, kdy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 se zabýval návrhem na zrušení úhradové vyhlášky pro rok 2015 a v tomto nálezu uzavřel, že současné nastavení výše úhrad poskytovatelům zdravotní péče nevybočuje z ústavním pořádkem vymezeného rámce pro stanovení podmínek a omezení práva podnikat. Tyto závěry se pak podle názoru odvolacího soudu nepochybně uplatní i v poměrech úhradové vyhlášky pro rok 2016 a 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a podává je z důvodu uvedeného v §241a o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V prvé řadě opakuje, že péči poskytuje pojištěncům žalované vždy na základě ordinace ošetřujícího lékaře. Povinnost tuto péči poskytnout je vedle zákona uložena i smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně tak nemá jakoukoli možnost předvídat, regulovat nebo ovlivnit objem a strukturu péče, kterou pojištěncům žalované poskytuje. Pokládá proto ustanovení úhradové vyhlášky, resp. ujednání obsažené v úhradových dodatcích pro rok 2016 a 2017 odkazujících na úhradové vyhlášky vůči žalobkyni za hrubě protiústavní, protože tím dochází k zásahu do jejího ústavně garantovaného práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Následně formuluje osm otázek, které jsou dle jejího názoru podstatné pro posouzení napadeného rozhodnutí, a které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
I. Lze úhradové dodatky, které v plném rozsahu kopírují znění úhradové vyhlášky, považovat za závazné sjednání úhradového mechanismu, nebo je třeba v takovém případě použít přímo úhradovou vyhlášku ve smyslu §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění?
II . Představují úhradové dodatky mezi poskytovatelem domácí ošetřovatelské péče a zdravotní pojišťovnou smluvní závazek , na nějž se vztahují obecná ustanovení zakotvená v občanském zákoníku, včetně §1759 a násl.?
III. Ex i stuje prostor pro zásah ze strany soudů do sjednaného úhradového mechanismu, resp. do úhradového mechanismu stanoveného úhradovou vyhláškou v případě, že by poskytovatel zdravotních služeb v řízení před soudem prokázal, že úhrada poskytnutá zdravotní pojišťovnou nepokryla ani nezbytné náklady vynaložené na poskytnutí zdravotních služeb tak, jak ve svých nálezech uvedl Ústavn í soud?
IV . Je v souladu s právem takové nastaveni úhradového mechanismu , který působí významné nerovnosti mezi jednotlivými poskytovateli zdravotních služeb, a lze rozhodnutím soudu aprobovat nerovný přístup zdravotní pojišťovny k jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb, kdy v některých případech je úhrada péče na základě arbitrárního rozhodnutí zdravotní pojišťovny navýšena a v jiných případech žádosti poskytovatele zdravotních služeb o navýšení bez jakéhokoliv odůvodnění vyhověno není?
V . Je v souladu s právem takové nastaveni úhradového mechanismu, kdy regulační mechanismus omezuje výši úhrady za poskytnutou péči poskytovateli domácí péče, a nikoliv indikujícímu lékaři? Jinými slovy, je souladný s právem takový úhradový mechanismus, který přenáší náklady za poskytnutou péči na poskytovatele domácí péče, který však o objemu nebo složení péče nerozhoduje?
VI. Je možné nahlížet na právní vztah VZP a malého poskytovatele jako soukromoprávní smluvní vztah , jeli dáno, že:
- o ceně plnění nemůže slabší strana žádným způsobem vyjednávat, neboť je určena úhradovou vyhláškou, tedy právním předpisem, na jehož obsah nemá strana smlouvy jakýkoliv vliv?
- změna této ceny plnění, oproti úhradové vyhlášce, je ryze věcí svévole VZP, která některým poskytovatelům cenu a podmínky plnění pro daný roku upraví , jiným nikoliv, na což nemá druhá strana smlouvy žádný vliv a žádnou právní ochranu?
- na základě takto sjednané smlouvy může VZP některým poskytovatelům zkrátit platbu za část péče, během roku řádně poskytnuté a vykázané, jiným poskytovatelům může na základě svévole rozhodnout o uhrazení plné ceny péče, a na toto rozhodnutí nemá poskytovatel žádný vliv?
VII. Je poskytovatel domácí péče povinen nést rozdíl mezi náklady péč e řádně provedené a úhradou ze zdravotního pojištění z vlastních soukromých zdrojů, za podmínek , že :
- rozsah maximální úhrady pro daný rok je určen zcela nezávisle na jeho vůli,
- ve chvíli, kdy je tento rozsah maximální úhrady stanoven (období mezi 30. 10. předchozího roku a prvním kvartálem daného roku), již poskytovatel pro daný rok nemůže smlouvu vypovědět (srov. §17 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, dle něhož lze smlouvu vypovědět teprve s účinností k 1. lednu roku následujícího), a musí ji tedy plnit,
- poskytovatel domácí péče nemůže žádným způsobem ovlivnit rozsah poskytované péče, kdy ani nestanoví rozsah indikací (to činí lékař), ani nemůže indikovanou péči u konkrétního pojištěnce zúžit (k tomu jako zdravotník - nelékař není oprávněn), ani jako smluvní poskytovatel nemůže pojištěnce odmítnout [§48 odst. 1 zákona o zdravotních službách, §11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění], ani jako smluvní poskytovatel nemůže za péči formálně hrazenou, avšak poskytnutou nad úhradový limit daný pojišťovnou, požadovat po pojištěnci doplatek [srov. §11 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění]?
VIII. Je situace, kdy je poskytovatel povinen nést rozdíl mezi náklady poskytnuté péče a úhradou ze zdravotního pojištění ze svých soukromých zdrojů slučitelná s ústavním právem zakotveným v čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod?
Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně předpokládají obchodněprávní povahu úhradových dodatků v tom smyslu, že co bylo sjednáno, musí být dodrženo. Zdravotní pojištění však je dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod pojištěním veřejným a jeho jediným účelem je zajištění solidárního, bezplatného přístupu ke zdravotní péči ve vymezeném rozsahu, a to ve stanovené časové a místní dostupnosti, prostřednictvím financování přicházejícího prakticky výhradně z povinných odvodů. Zdravotní pojišťovny jako veřejné instituce (srovnej nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/15) nemají tvořit zisk, a proto na smlouvy mezi nimi a poskytovateli zdravotních služeb nelze nahlížet jako na smlouvy mezi podnikateli.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka ve svém podání v podstatě jen opakuje tatáž tvrzení, která uváděla již v odvolacím řízení, resp. v řízení před soudem prvního stupně, a i když tvrdí, že její dovolání směřuje proti rozhodnutí založenému na „vyřešení otázky hmotného práva“, obsahově jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka neuvádí, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání se však podává, že žalobkyně zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání není přípustné.
V dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vyšel z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb ve smyslu ustanovení §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění a pro příslušné roky byla dodatky k této smlouvě sjednána výše úhrady podle úhradových vyhlášek v této době platných. Tato smlouva i způsob úhrad stanovený v dodatcích jsou pro účastníky podle zásady pacta sunt servanda závazné. Žalobkyně od počátku věděla, s jakými úhradami může počítat. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález Pl. ÚS 5/15, kdy se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení úhradové vyhlášky pro rok 2015, odvolací soud konstatoval, že institut limitace úhrad stanovený uvedenými předpisy, je ústavně konformní. Protiústavní důsledky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou.
Dovolatelka naopak považuje ustanovení úhradové vyhlášky, resp. ujednání obsažené v úhradových dodatcích pro roky 2016 a 2017 odkazujících na úhradové vyhlášky vůči žalobkyni za hrubě protiústavní, protože tím dochází k zásahu do jejího ústavně garantovaného práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod a zdůvodňuje to argumenty uvedenými shora s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
K první otázce, kterou dovolatelka klade, tedy otázce přednosti úhradového dodatku nebo úhradové vyhlášky, dovolací soud konstatuje, že žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že uvedená otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, se zabýval ustanoveními §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění a konstatoval, že v odstavci 6 (nyní odstavec 5) ve větě šesté se jako primární řešení úpravy způsobu a výše úhrady a regulačních omezení stanoví dohoda mezi jednotlivými zdravotnickými pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, vázanými při kontraktaci toliko zdravotně pojistným plánem zdravotní pojišťovny, a dohoda zástupců obou skupin jako výsledek dohodovacího řízení, popřípadě úprava těchto otázek podzákonným právním předpisem jsou stanoveny jako řešení toliko subsidiární. Tento závěr, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, se uplatní i v nyní posuzované věci. Nelze totiž nikterak dovodit, že by odkaz v dodatku ohledně výše úhrad na úhradovou vyhlášku, mohl v tomto ohledu mít jiné důsledky.
Druhá otázka zřejmě souvisí s konstatováním odvolacího soudu, který s poukazem na ustanovení §1759 a §3 odst. 2 písm. d) o. z. připomíná závaznost uzavřených smluv. Dovolatelka však nezdůvodňuje, proč by úhradový dodatek, který je nedílnou součástí smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, neměl být pro obě strany závazný, ani nevysvětluje, jak na řešení této otázky podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí. V této souvislosti Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci žalobkyně nejasnou, jestliže na jedné straně zpochybňuje názor, že úhradový doplatek váže obě strany, když odvolací soud poukazuje na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která jsou legislativním vyjádřením zásady pacta sunt servanda, zatímco dále tvrdí, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně předpokládají obchodněprávní povahu úhradových dodatků v tom smyslu, že co bylo sjednáno, musí být také dodrženo.
Třetí otázka se nevztahuje k posuzované věci, když v řízení dovolatelkou uvedená situace nebyla zjištěna. Kritika právního posouzení věci vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, však přípustnost dovolání založit nemůže.
Na řešení čtvrté až osmé otázky dovolatelka není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, těmito otázkami dovolatelka zpochybňuje ústavnost právních předpisů upravujících
úhradu zdravotní péče.
Charakteristikou a hodnocením ústavnosti úhradového mechanismu se opakovaně zabýval Ústavní i Nejvyšší soud.
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. I.ÚS 3175/16, judikoval, že „ústavní rozměr věci může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem, nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel stanovených v úhradové vyhlášce. Referenčním kritériem pro posouzení její ústavnosti v kontextu a podmínkách konkrétního případu je zejména právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Nepřijatelná je taková právní úprava, která by náklady zdravotní péče, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele zdravotní péče (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13). Protiústavní důsledky by v takovém případě nastaly tehdy, nebyla-li by úhrada za zdravotní péči způsobilá pokrývat ani jen "nutně vynaložené náklady" na tuto péči. Tato skutečnost by však v řízení před obecnými soudy musela být tvrzena a prokázána. Nestačí pouze doložit rozdíl mezi cenou fakturovanou a skutečně vyplacenou, nebo rozdíl mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících.“
Rovněž Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně zabýval problematikou shodnou s nyní posuzovanou věcí. Již v rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98, vysvětlil, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je speciální smlouvou mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní volnosti obou stran na základě přesně vymezené míry dané zákonem č. 48/1997 Sb., jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy veřejných potřeb) odlišný od typů smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem, a že smluvní strany tohoto vztahu musí respektovat právní úpravu obsaženou v právních předpisech upravujících všeobecné zdravotní pojištění. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001. V usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 518/2005, formuloval závěr (s odkazem na názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném pod číslem 6/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že vztah vzniklý na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva, neboť smlouva je základním nástrojem, který užívá zákonodárce při regulaci soukromoprávních vztahů. Skutečnost, že vznik smlouvy je vázán na splnění vnějších podmínek, které je účastník povinen vzít na zřetel, představuje modifikaci typu soukromoprávní regulace, v němž stát vykonává svůj vliv na regulované vztahy tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů. Obdobně v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče byl založen občanskoprávní vztah, pro nějž sice platí princip smluvní autonomie při sjednávání obsahu smlouvy, resp. stanovení práv a povinností jednotlivých smluvních stran, tato soukromoprávní regulace je však modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů a na jejichž základě mohou tyto vzájemné vztahy realizovat. V usnesení ze dne 25. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 3047/2008, pak Nejvyšší soud na tyto závěry navázal úvahou, že částečné omezení smluvní volnosti, spočívající v nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení, nelze považovat za porušení zásady smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu, podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 14. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2304/11, odmítl s odůvodněním, že ve věci neshledal z hlediska ústavně právního nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
V rozsudku ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, Nejvyšší soud rozvedl shora uvedené závěry, když uvedl, že „smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřená v souladu s rámcovou smlouvou sjednanou v dohodovacím řízení podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, posouzení jejíž závaznosti bylo předmětem shora citovaných rozhodnutí, je právní skutečností, z níž vzniká právní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, judikaturou charakterizovaný jako soukromoprávní závazkový vztah s veřejnoprávními prvky, a seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, jakož i hodnota (cena) bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení jsou – jakožto bližší vymezení práv a povinností smluvních stran v otázce úhrad za poskytnutí zdravotní péče - součástí obsahu tohoto závazkového vztahu. Ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, je tedy jako celek (též jeho shora necitované odstavce 12 až 14) právní normou, jejímž účelem je úprava mechanismu založení příslušného závazkového vztahu a vymezení jeho konkrétního obsahu. Závěry založené na vyhodnocení specifických rysů právní úpravy spočívajících v modifikaci soukromoprávní metody regulace veřejnoprávní intervencí státu, jenž touto cestou (přímou regulací soukromoprávního vztahu zákonem, tj. omezením smluvní volnosti zásahem veřejné moci) autoritativně prosazuje veřejný zájem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče a na fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (srov. §17 odst. 2 větu druhou zákona č. 48/1997 Sb., ve znění novely provedené s účinností od 1. dubna 2006 zákonem č. 117/2006 Sb.), se proto nutně vztahují nejen na samotnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, nýbrž též na navazující právní skutečnosti dotvářející její konkrétní obsah.“
V rozsudku ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018, pak Nejvyšší soud, za situace, kdy poskytovatelka zdravotní péče neměla pro daná období uzavřené úhradové dodatky, s poukazem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu, konstatoval, že „právní úprava limitace v úhradových vyhláškách by se do rozporu s ústavními principy mohla dostat v případě, že by použití stanovených limitů mělo za následek shora uvedené, s ústavně garantovaným právem na podnikání neslučitelné dopady na podnikání dovolatelky jako poskytovatele zdravotní péče“.
V tomto rozsudku dále uvedl, že „ dovolatelka se domáhá vyšší úhrady na základě argumentu, že poskytla-li zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění pojištěncům žalované odůvodněně, lege artis, průkazně ji zdokumentovala a řádně vyúčtovala, má právo na její úhradu vypočtenou jako násobek bodového ohodnocení poskytnutých výkonů zdravotní péče a stanovené hodnoty jednoho bodu, bez zřetele na limity určené úhradovými vyhláškami. Nečiní tedy nic jiného, než že popírá legitimitu samotného principu regulace objemu zdravotní péče prostřednictvím limitace celkové výše úhrad v hodnoceném období. Sankcí za neodůvodněné (zdravotnímu stavu pojištěnce neodpovídající) poskytnutí zdravotní péče či za nesprávné vyúčtování poskytnuté zdravotní péče není uplatnění cenové regulace ve formě úhradových limitů (cenová regulace není sankcí), nýbrž to, že zdravotní pojišťovna na základě postupu upraveného v §42 zákona č. 48/1997 Sb. příslušnou péči neuhradí. Uzavřel pak, že dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že úprava limitace výše úhrady zdravotní péče obsažená v úhradových vyhláškách pro rozhodné období v individuálních poměrech zde souzené věci aplikovatelná je, posoudil otázku hmotného práva, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a tedy správně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl dovolatelkou uplatněn neopodstatněně.“
Nelze tak přisvědčit dovolatelce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu je se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a s judikaturou Ústavního soudu v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu