ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3378.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3378/2019-1404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, proti žalované Z. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, o zaplacení částky 1.156.450 Kč s příslušenstvím a zaplacení smluvní pokuty 646.652,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 60/2010, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 20 Co 154/2018-1343, takto
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 8 C 60/2010-1227, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 522.150 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku), zamítl žalobu co do a) jistiny ve výši 634.300 Kč, b) smluvní pokuty ve výši 646.652,77 Kč s příslušenstvím, c) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 299.555 Kč od 21. 8. 2003 do zaplacení, d) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 80.000 Kč od 9. 9. 2003 do zaplacení, e) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 10.175 Kč od 21. 12. 2003 do zaplacení, f) zákonného úroku z prodlení z částky 244.570 Kč od 16. 4. 2006 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. až V. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 20 Co 154/2018-1343, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 33.579 Kč, tedy celkem 555.729 Kč s příslušenstvím blíže určeným a žaloba se zamítá co do částky 600.721 Kč (nedoplatku ceny díla), úroku z prodlení z částky 210.991 Kč od 16. 4. 2006 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 555.729 Kč od 16. 4. 2006 do 31. 10. 2006; jinak rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (druhý až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání jak žalobkyně, tak žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části týkající se bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 646.652,77 Kč s příslušenstvím. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky, zda nárok na požadovanou smluvní pokutu z důvodu neuhrazených faktur je důvodný, pokud faktury nebyly objednatelem „potvrzeny“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním až třetím výroku. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalovaná v posouzení otázek, (i) zda je podle hmotného práva možné požadovat zaplatit dvakrát na základě dvou smluv o dílo stejné individuální plnění, tedy, zda žalobkyně může po žalované požadovat zaplatit stavbu sklepa na základě smlouvy o dílo č. 1 a současně také požadovat zaplatit stavbu toho samého sklepa na základě smlouvy o dílo č. 2; (ii) jestliže si účastníci ve smlouvě o dílo dohodnou, že se cena díla snižuje o cenu materiálu dodaného objednatelem, zda se objednatel může domáhat snížení ceny díla pouze do jeho dokončení a současně musí cenu jím dodaného materiálu započítat proti ceně díla, a to aniž by smlouva o dílo upravovala takový postup pro stanovení ceny díla; (iii) zda může soud ve sporném řízení přiznat žalobci na úrocích z prodlení více, než žalobce požadoval v žalobě, respektive v petitu žaloby; (iv) zda v případech, kdy jsou předmětem řízení dva samostatné nároky, a to nárok na zaplacení ceny díla a nárok na zaplacení smluvní pokuty, má soud povinnost rozhodnout o nákladech řízení ve vztahu ke každému nároku zvlášť a dále, zda se tyto samostatné nároky sčítají a stanovuje se mezi nimi poměr úspěchu a neúspěchu ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle obsahu spisu se žalovaná k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání žalované v tom smyslu, že navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně i žalované byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Namítá-li žalobkyně, že vznik nároku na smluvní pokutu může být vázán i na jinou právní skutečnost, než je prodlení s úhradou faktur vystavených v průběhu provádění díla (tzv. zálohových faktur), ale i na prodlení s úhradou ceny díla, přehlíží, že odvolací soud rozhodoval o důvodnosti požadované smluvní pokuty odpovídající prodlení s úhradou jednotlivých zálohových faktur, a to za dobu od jejich splatnosti do 6. 12. 2006. Žalobkyně v dovolání argumentuje pro důvodnost práva na úhradu jiné smluvní pokuty než té, kterou požadovala v žalobním návrhu v celkové výši 646.652,77 Kč, jež se odvíjela od prodlení s úhradou sporných zálohových faktur do 6. 12. 2006. Na dovolacích námitkách, jež žalobkyně v dovolání předestírá k posouzení dovolacímu soudu, tak napadené rozhodnutí založeno není, a proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013.) Obdobně přípustnou dovolací námitku proto nepředstavuje ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se týkají otázky určitosti vymezení smluvní pokutou zajištěné povinnosti, neboť tato nebyla odvolacím soudem v projednávané věci zpochybněna.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalované.
Žalovaná odvolacímu soudu předně vytýká, že (i) nesprávně posoudil, co je předmětem smlouvy o dílo č. 1 a co předmětem smlouvy o dílo č. 2, kdy nesprávně rozdělil platby žalované na stavbu rodinného domu na dvě části, kdy podle odvolacího soudu na provedení spodní části rodinného domu na základě smlouvy o dílo číslo 1 žalovaná zaplatila 223.650 Kč a na horní část rodinného domu na základě smlouvy o dílo číslo 2 žalovaná zaplatila 1.346.950 Kč a 300.000 Kč. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkových zjištění o tom, že smlouva o dílo č. 2 vztahující se k výstavbě předmětného rodinného domu, jejíž písemné vyhotovení bylo datováno 20. 9. 2001, byla ve skutečnosti vyhotovena a podepsána cca o rok později, prokazatelně poté, co stavební práce na základě smlouvy o dílo č. 1 byly dokončeny a uhrazeny. Polemika žalované, jež vychází z opačných závěrů, proto nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani (ii) polemika žalované se závěrem odvolacího soudu, který neshledal důvodný požadavek na snížení ceny díla o další materiálové náklady v celkové výši 827.065 Kč. Odvolací soud zde vycházel ze zjištěného skutkového stavu, kdy žalovaná ani po poučení dle §118a o. s. ř. nedokázala doplnit a označit důkazy k prokázání tvrzených materiálových nákladů.
Namítá-li žalovaná dále, že odvolací soud provedl nesprávný výklad předmětného ujednání čl. IX. 2. odst. 5 smlouvy o dílo č. 2, neaplikoval-li §266 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přípustnost dovolání touto námitkou nezakládá.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu žalovanou zmiňovaného pravidla contra proferentem je zajedno v tom, že výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018). Tyto kvalifikované pochybnosti v projednávané věci dány nebyly, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plyne, jaké důvody a úvahy vedly soud k výkladu, dle kterého mohl objednatel uplatnit odpočet na dodávku pouze vlastního materiálu toliko v průběhu realizace stavby.
Závěr o nepřípustnosti dovolání žalované nikterak nemění ani dovolací námitka (iii), kterou žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval, v jakém pořadí mají být placeny úroky z prodlení dle žalobního petitu. Uvádí, že odvolací soud nepřípustným způsobem modifikoval předmět řízení, a to tak, že žalobkyni přiznal více, než čeho se žalobkyně domáhala v petitu žaloby. Tato tvrzení žalované však nemají oporu v obsahu spisu. Obsahem této námitky je skutečnost, že žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení v jiné výši, než jak byly uplatněny žalobkyní v petitu žalobního návrhu. Dovolací soud však v usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, blíže odůvodnil závěr, že žalobní návrh je třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání. Pokud tedy žalobkyně v projednávané věci ve svém podání nesprávně určila výši zákonného úroku z prodlení, kdy z podání je zřejmé, že požaduje příslušenství pohledávky, není vadou rozhodnutí, pokud odvolací soud přiznal úrok z prodlení v zákonné výši odpovídající přiznanému nároku ve věci samé.
V části dovolání, ve které žalovaná zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (iv), je dovolání objektivně nepřípustné, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu