ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3442.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3442/2018-331
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lenkou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 1131/131, PSČ 169 00, proti žalované Multis Utility CZ s.r.o. (dříve INTERNET – DATA – SERVICE, CZ s.r.o.), se sídlem v Praze 5, Smíchov, Grafická 854/15, PSČ 150 00, IČO 24184756, zastoupené Mgr. Alešem Chamrádem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Říční 456/10, PSČ 118 00, o zaplacení částky 118 883 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 485/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 15 Co 169/2018-299, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 15 Co 169/2018-299, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 2. 2018, č. j. 48 C 485/2014-267, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 15 Co 169/2018-299, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 2. 2018, č. j. 48 C 485/2014-267, jímž bylo výrokem I žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 118 883 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 11. 11. 2014 do zaplacení, výrokem II zamítnut vzájemný návrh žalované o zaplacení 54 567 Kč s příslušenstvím a výroky III, IV a V rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ve skutkových i právních závěrech ohledně žalobkyní uplatněného nároku a též vzájemného návrhu žalované. Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že ústní smlouvou se účastnice dohodly, že žalobkyně zpracuje pro žalovanou účetnictví za rok 2014, provede rekonstrukci účetnictví žalované za rok 2012 včetně vyhotovení účetní uzávěrky a rekonstrukci účetnictví za rok 2013 včetně vyhotovení účetní uzávěrky a vypracování a podání přiznání k dani z příjmu právnických osob. Oba soudy považovaly tuto smlouvu za platně uzavřenou smlouvu příkazní ve smyslu §2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dále vyšly ze závěru, že žalobkyně popsanou činnost podle smlouvy pro žalovanou provedla ve smluvené lhůtě. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši odměny nebylo v řízení prokázáno, soudy dovodily, že žalované uzavřením předmětné smlouvy vznikla povinnost uhradit žalobkyni odměnu ve výši obvyklé - odpovídající sjednanému předmětu díla, kdy výše obvyklé odměny za sjednané práce byla prokázána znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zaplacení odměny nižší, bylo povinností žalované zaplatit žalobkyni vyúčtovanou odměnu, a to i přesto, že žalobkyně žalované část výsledku své činnosti, konkrétně rekonstrukci účetnictví za roky 2012 a 2013, nepředala, neboť v souladu s ustanovením §1395 o. z. uplatnila zadržovací právo k výsledku této své činnosti z důvodu žalovanou předem avizované neochoty uhradit žalobkyni vyúčtovanou odměnu. Uvedený postup žalobkyně podle soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací ztotožnil, odpovídal i ustanovení §1912 o. z., jestliže žalovaná žalobkyni v říjnu 2014 sdělila, že vyúčtovanou částku v plné výši v žádném případě neuhradí z důvodu, že ji účtované částky připadaly příliš vysoké, a protože žalobkyně rekonstrukci účetnictví stále oddalovala, oproti původně přislíbené lhůtě dodání do června 2014. Důvod nezaplacení úhrady za provedené práce žalobkyní pro opožděné plnění nevzaly soudy za prokázaný, neboť žalovaná žalobkyni nezaslala řádně a včas podklady potřebné pro rekonstrukci účetnictví, kdy tyto byly odeslány žalobkyni až v červenci a srpnu 2014, jak vyplynulo z e-mailů poslaných žalobkyni dne 14. 7. 2014 a 27. 8. 2014. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 118 883 Kč společně s příslušenstvím podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a s přihlédnutím k ustanovení §1970 o. z.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v posouzení vzájemného návrhu žalované, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení ve výši 54 576 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že činnost žalobkyně dosud vykonaná a žalovanou zaplacená je pro žalovanou bezcenná, resp. má daleko menší cenu. Oba soudy s ohledem na ustanovení §2991 o. z., podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám, přijaly závěr, že o žádný z uvedených případů v citovaném ustanovení občanského zákoníku se v dané věci nejedná. Žalobkyně žalované na základě platně uzavřené smlouvy vystavila faktury, které žalovaná na základě smluvního vztahu uhradila, proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky možnosti uplatnění zadržovacího práva, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, podle něhož zadržovací právo musí být způsobilé plnit uhrazovací funkci, a též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu ustanovení §1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu. Dovolání považuje dovolatelka za přípustné rovněž pro řešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to otázky, zda lze uplatnit zadržovací právo k věci vlastní. Má za to, že oba soudy nesprávně dospěly k závěru, že žalobkyně v souladu s ust. §1395 o. z. uplatnila zadržovací právo k výsledku své činnosti, tedy rekonstruovanému účetnictví, neboť právní úprava v uvedeném ustanovení občanského zákoníku neumožňuje uplatnit zadržovací právo k věci vlastní. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž rozporuje některá tvrzení žalované v dovolání, a z jehož obsahu vyplývá, že navrhla odmítnutí podaného dovolání. Rozhodnutí obou soudů považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně byla oprávněna zadržet účetnictví zpracované podle smlouvy pro žalovanou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, publikovaném pod č. 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu ustanovení §1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu. Oba soudy tedy nemohly žalobě vyhovět, pokud si žalobkyně ponechala jí zpracované účetnictví pro žalovanou, a nesprávně dovodily, že uplatněný nárok žalobkyně je oprávněný z důvodu, že sjednané činnosti žalobkyně provedla a jejich účtovaná cena je obvyklá.
Vzhledem k tomu, že otázka nepřípustnosti zadržení účetního dokladu ve smyslu ustanovení §1395 o. z. již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nebylo třeba řešit otázku, označenou dovolatelkou za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, která již byla vyřešena Nejvyšším soudem judikováním závěru, že účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu ustanovení §1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu. Navíc není třeba řešit otázku, která je vyřešena samotným zákonným ustanovení, kdy podle §1395 o. z. se povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe ten, kdo má povinnost ji vydat, vztahuje na vydání movité věci cizí.
Nejvyšší soud se vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům nemohl zabývat právní otázkou, zda v daném případě jde o smlouvu příkazní či o smlouvu o dílo.
Ze shora uvedených důvodů je tudíž dovolání žalované důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu