ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4021.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4021/2018-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Griffin, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10 – Hájek, Pod Markétou 87, PSČ 104 00, IČO 49682466, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, PSČ 100 00, proti žalované O.D. trading spol. s r.o., se sídlem v Brně, Libušina třída 7, PSČ 623 00, IČO 63473950, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, o zaplacení částky 249 304,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 (10) Cm 182/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Cmo 159/2003-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 760 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Cmo 159/2003-124, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2002, č. j. 29 (10) Cm 182/97-94, ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 83 052,70 Kč zamítl a ve výroku III o výši náhrady nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 166 251,80 Kč zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud po zopakování rozhodujících důkazů vyšel ze zjištění, že žalobkyně a právní předchůdce žalované uzavřeli dne 9. 8. 1994 smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala zabezpečit pro právního předchůdce žalované fyzickou ostrahu jeho majetku. V článku IV předmětné smlouvy se předchůdce žalované zavázal uhradit fakturovanou částku do 15 dnů od obdržení faktury. Dále bylo sjednáno, že penále za neproplacení částky v termínu stanoveném na faktuře činí 1% za každý den prodlení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že za použití základního výkladového pravidla stanoveného v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výkladových pravidel podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), platných v rozhodné době, je nutno vykládat pojem „penále“ jako smluvní pokutu, neboť cílem smluvních stran bylo nepochybně sjednat smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti žalované. Sjednaly-li si účastnice v čl. IV předmětné smlouvy, že obsahem smluvní pokuty je povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu, pokud v termínu splatnosti stanoveném na faktuře nebude vyfakturovaná částka zaplacena, avšak v předcházejícím ujednání se dohodly, že žalovaná má povinnost zaplatit fakturovanou částku do 15-ti dnů od obdržení faktury, odvolací soud považoval ujednání o smluvní pokutě (§300 obch. zák. a §544 odst. 2 obč. zák.) za neurčité a nesrozumitelné (§37 odst. 1 obč. zák.). Neurčitost ujednání o smluvní pokutě nebylo možno podle odvolacího soudu odstranit ani použitím výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolací soud proto dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost neplatné. Žalovaná by měla být podle ujednání o smluvní pokutě sankcionována za prodlení s placením faktury ještě dříve, než se skutečně dostane do prodlení s placením faktury, tj. 16. den od obdržení faktury, tedy dříve než nastane okamžik porušení její povinnosti. Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 83 052,70 Kč za správné, a proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., konkrétně nesprávným posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě za pozdní úhradu faktur. Dovolatelka má za to, že posuzovaná smluvní ujednání nejsou v rozporu, když každé ujednání je samostatné. Domnívá se, že z významu smlouvy je nepochybné, že vůlí smluvních stran bylo sjednat sankci za pozdní úhradu plateb za poskytnuté plnění, tedy sankcionovat pozdní úhradu faktur ze strany žalované tak, že smluvní pokuta se počne účtovat od prvního dne následujícího po 15. dni od doručení faktury. Podle dovolatelky není ujednání o smluvní pokutě neurčité a nesrozumitelné. Pokud splatnost předmětných faktur podle smlouvy následně v praxi nastala později, než byla splatnost uvedená na samotných fakturách, nemůže tato skutečnost podle názoru žalobkyně ve svých důsledcích znamenat neplatnost ujednání o smluvní pokutě, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud správně posoudil neplatnost ujednání o smluvní pokutě, resp. neoprávněnost uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty. Nesouhlasí s výkladem smlouvy, jak jej prezentovala žalobkyně v dovolání ve vztahu ke splatnosti faktur a k ujednání o smluvní pokutě. V této souvislosti připomněla, že výkladem nelze písemná ujednání jakkoli doplňovat a nahrazovat. Na závěr zdůraznila, že žalovaná neměla povinnost platit peněžní částky v den uvedený na fakturách, ale do 15-ti dnů od jejich doručení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jímž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V daném případě je dovolacímu soudu otevřena otázka, zda je v článku IV smlouvy účastníků ze dne 9. 8. 1994 platně sjednána smluvní pokuta stíhající porušení povinnosti žalované s úhradou faktur vystavených žalobkyní.
V přezkoumávaném případě je namístě posuzovat věc s ohledem na ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) a zákona 513/1991 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obch. zák.“).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení §544 až §558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Uvedené ustanovení se aplikuje i na obchodně závazkové vztahy podle obchodního zákoníku.
Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta tedy především představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní svou smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten případ sjednané plnění, tj. pokutu. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu (srov. např. rozsudky ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, nebo ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1944/2019 – dostupné na www.nsoud.cz ).
V posuzované věci v článku IV předmětné smlouvy se předchůdce žalované zavázal uhradit fakturovanou částku do 15 dnů od obdržení faktury. Dále bylo sjednáno, že penále (smluvní pokuta) za neproplacení částky v termínu stanoveném na faktuře činí 1% za každý den prodlení. Odvolací soud správně dovodil, že vznik smluvní povinnosti byl vázán nikoliv na prodlení s plněním zajištěné pohledávky, nýbrž na dřívější čas plnění uvedený na faktuře. Nárok na úhradu smluvní pokuty však vzniká porušením smluvní povinnosti a nikoliv k datu, kdy k porušení smluvní povinnosti ještě nedošlo, v daném případě porušení povinnosti uhradit fakturovanou částku do 15 dnů od obdržení faktury. Nebyl-li naplněn předpoklad pro úspěšné vymáhání smluvní pokuty, tj. porušení smluvní povinnosti, odvolací soud správně žalobu na zaplacení smluvní pokuty zamítl.
Odvolací soud rozhodl v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se otázky vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 4 460 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 ve spojení s §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 000 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 5 760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu