ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.408.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 408/2020-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ADRIATIC CURATIO, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Mírové náměstí 519/3d, Vítkovice, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25355261, zastoupené JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalované KOVOTOUR PLUS s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Palackého 717/11, Nové Město, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 62301055, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, o ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 8/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2019, č. j. 4 Cmo 83/2019-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované, Mgr. Tomáše Kravčíka, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 7 Cm 8/2015-343, uložil žalované povinnost uveřejnit na vlastní náklady do 14 dnů od právní moci rozsudku v periodickém tisku Mladá fronta DNES omluvu žalobkyni ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit na vlastní náklady do 14 dnů od právní moci rozsudku v periodickém tisku Mladá fronta DNES omluvu žalobkyni ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a žalované odmítl odvolání žalobkyně v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit na vlastní náklady do 14 dnů od právní moci rozsudku v periodickém tisku Mladá fronta DNES omluvu žalobkyni ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok II), potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky IV a V).
Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala omluvy za nemajetkovou újmu způsobenou nekalosoutěžním jednání žalované, které mělo spočívat v uvedení nepravdivých údajů žalovanou o počtu dvoulůžkových pokojů a ve vyčíslení nabídkové ceny v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty v její nabídce podané v rámci veřejné zakázky vyhlášené Veřejnou zdravotní pojišťovnou na kompletní zajištění realizace léčebně-ozdravných pobytů dětí u Egejského moře v jejím programu Mořský koník, v důsledku čehož žalobkyně nebyla ve veřejné zakázce úspěšná.
Žalovaná na svoji obranu uvedla, že počet dvoulůžkových pokojů ve své nabídce uvedla v souladu požadavky vyplývajícími ze zadávací dokumentace a jediným hodnotícím kritériem ve vztahu k ceně byla pouze cena bez daně z přidané hodnoty. Žalovaná tak předložila nejvýhodnější nabídku, jež ve veřejné zakázce uspěla a žalobkyně nevyužila žádných opravných prostředků k rozporování výsledků veřejné zakázky. Žalovaná se dle svého názoru nedopustila žádného jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilého přivodit újmu jiným soutěžitelům a žalobkyni žádná újma nevznikla. Rozsah požadované omluvy navíc neodpovídá médiím, ve kterých bylo o kauze informováno.
Odvolací soud dospěl ve věci samé k závěru, že tvrzené jednání žalované, jež mělo spočívat v hrubém nadhodnocení počtu garantovaných dvoulůžkových pokojů a vyčíslení nabídkové ceny v rozporu se zákonem o dani z předané hodnoty v rámci předmětné veřejné zakázky nebylo ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“), způsobilé samo o sobě přivodit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům, když tyto údaje byly uvedeny pouze v nabídce žalované, kterou mohl otevřít pouze zadavatel veřejné zakázky, a protokol o konečném výsledku hodnocení byl zadavatel povinen odeslat všem uchazečům, s nimiž bylo jednání o nabídkách v dané fázi uskutečněno. Pokud by nabídka žalované nebyla jako nejvhodnější vybrána, vědomé nadhodnocení počtu garantovaných dvoulůžkových pokojů a vyčíslení nabídkové ceny v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty by nebylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Nebyla tak splněna třetí podmínka generální klauzule nekalé soutěže.
Kromě toho požadovanému nároku na uveřejnění omluvy v periodickém tisku Mladá fronta DNES by nemohlo být dle odvolacího soudu vyhověno i proto, že tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované se uskutečnilo v neveřejné nabídce. Proto by požadovaná omluva přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by žalovaná tvrzený nekalosoutěžní postup nechala sama v tomto periodickém tisku zveřejnit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu, tedy všechny jeho výroky I. až V.“ žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 582/2011, a rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1642/2005.
Žalobkyně předkládá k posouzení jednak otázku, zda jednání, které bylo učiněno v hospodářském styku a v rozporu s dobrými mravy soutěže, spočívající ve lhaní v čestném prohlášení předkládaném v rámci veřejné zakázky, přičemž tento údaj měl vliv na konečné hodnocení nejvhodnější nabídky, je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům ve smyslu §44 obch. zák. A dále otázku, zda jednání, které bylo učiněno v hospodářském styku, spočívající ve vyčíslení nabídkové ceny v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty, přičemž tato nabídková cena měla rozhodný vliv na konečné hodnocení vítězného uchazeče v rámci veřejné zakázky, je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je zároveň způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům ve smyslu §44 obch. zák.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalované spočívající ve lhaní v čestném prohlášení a vyčíslení nabídkové ceny v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty v rámci veřejné zakázky jako jednání v mezích přípustné míry agresivity či obchodní vychytralosti, resp. jako korektní soutěžně přijatelnou metodu konkurenčního boje, přičemž odvolací soud nevzal v úvahu, že pro kvalifikaci nekalosoutěženího jednání se vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům a samotný vznik újmy není nutný.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť na otázkách vymezených dovolatelkou napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Právní posouzení věci odvolacím soudem pak žalovaná považuje za správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Žalobkyně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu, tedy všechny jeho výroky I. až V.“ a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu (výrok I), kterým bylo odmítnuto její odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Byť tento výrok formálně tvoří součást rozsudku odvolacího soudu, přesto má povahu usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., neboť jím bylo odmítnuto odvolání účastníka řízení. Dovolání tudíž v této části není přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Obdobně pak nemůže být dovolání žalobkyně přípustné v části, v níž napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky IV a V) podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ohledně zbývajícího rozsahu dovolání vyšel dovolací soud při posouzení jeho přípustnosti z ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno vzít na prvním místě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující rovněž závěr, že nároku na uložení povinnosti žalované uveřejnit požadovanou omluvu žalobkyni v periodickém tisku Mladá fronta DNES nelze vyhovět proto, že požadovaná omluva svým rozsahem neodpovídá tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované, jež bylo neveřejné, a žalovaná sama nenechala svůj postup v tomto periodickém tisku zveřejnit.
Žalobkyně však ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu nepřekládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Proto nemůže být dovolání žalobkyně z tohoto důvodu přípustné, když žalobkyní vymezené otázky přípustnost jejího dovolání samy o sobě založit nemohou, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že požadovaná omluva svým rozsahem neodpovídá tvrzenému nekalosoutěženímu jednání žalované, nemohou žalobkyní formulované otázky, týkající se jiného důvodu, přípustnost dovolání založit.
Protože je dovolání žalobkyně ze shora uvedených důvodů nepřípustné jako celek, dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu