ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4099.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4099/2018-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně BOHEMIAFLUX s.r.o. , identifikační číslo osoby 26353512, se sídlem v Plzni, Raisova 2450/51, zastoupené JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalovanému Z. B. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 1 473 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 163/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 213/2015-632, 3 Cmo 214/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 424 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tatiany Jiráskové, advokátky se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala jednak zaplacení částky 1 443 556 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout porušením konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o obchodním zastoupení, jednak zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty pro případ porušení jiné povinnosti žalovaným z téhož závazkového vztahu.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 45 Cm 163/2011-518, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 443 556 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok III), a konečně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 354 787,20 Kč (výrok IV).
Následně usnesením ze dne 16. 7. 2015, č. j. 45 Cm 163/2011-542, soud prvního stupně rozhodl o výši náhrady nákladů státu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice, Krajskému soudu v Praze, částku 55 681,31 Kč.
K odvolání žalovaného směřujícímu proti výrokům I, III a IV rozsudku soudu prvního stupně a proti usnesení soudu prvního stupně o výši náhrady nákladů řízení státu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil v napadeném rozsahu rozsudek a usnesení soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 71 673,70 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalovaného, že sjednaná konkurenční doložka nepřiměřeným způsobem zasahuje do jeho práva podnikat, když neurčitě vymezuje činnosti, jichž se měl žalovaný zdržet, a je proto neplatná, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vyšel z hodnocení, že rozhodčí doložka nepřiměřeným způsobem neomezuje žalovaného více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného a že vyhovuje všem podmínkám obsaženým v ustanovení §672a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Jak totiž plyne ze zjištění soudů nižších stupňů, konkurenční doložka zavazovala žalovaného po dobu 12 měsíců po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení k tomu, aby se zdržel jakéhokoliv jednání, které by bylo konkurenční vůči zastoupenému, a to zejména činnosti obchodního zástupce, zprostředkovatele, poradce nebo obchodní činnosti v oblasti, v níž vyvíjel činnost jako obchodní zástupce, jež podle čl. 2 předmětné smlouvy představovala sjednávání a uzavírání obchodů na vybrané chemické výrobky METAFLUX. Z uvedeného vymezení konkurenční doložky je zřejmé, na jakou konkrétní oblast podnikání a na jaký sortiment zboží se vztahuje, a nijak nevybočuje ze standardů na určitost znění konkurenční doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4060/2018).
O nepřiměřenosti omezení práv žalovaného konkurenční doložkou nevypovídá ani skutečnost, že žalobkyně pozbyla možnosti dodávky (nového) zboží METAFLUX, když ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že žalobkyně měla vytvořené skladové zásoby, ze kterých byla schopna nadále pokrývat poptávku svých odběratelů. Namítá-li žalovaný na základě této skutečnosti, že konkurenční doložka byla neplatná, neboť odpadl důvod pro ochranu obchodních zájmů žalobkyně, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Namítá-li žalovaný, že soudy nižších stupňů z provedených důkazů došly k nesprávným skutkovým závěrům ohledně otázky výše vzniklé škody, zejména pokud se jedná o hodnocení možnosti vzniku škody v období, kdy žalobkyně nemohla uvádět na trh výrobky značky METAFLUX, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Stejně tak žalovaný uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, pokud namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně. Totéž platí pro námitku žalovaného, že žalobkyně neprokázala, že by žalovanému vyplácela sjednanou protihodnotu za omezení vyplývající z konkurenční doložky, která podle smlouvy o obchodním zastoupení měla být zahrnuta do provize žalovaného.
Vady řízení namítané žalovaným (nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami žalovaného a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, resp. rozsudku soudu prvního stupně) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v níž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného hradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má zastoupená žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 14 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) [srov. §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6., §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3 024 Kč [srov. §137 odst. 3 o. s. ř. písm. b), §37 zákona číslo 235/2004 Sb., v platném znění] celková částka přiznaných nákladů tedy činí 17 424 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu