ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4164.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4164/2019-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně IV – Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 180 00, proti žalované J A P E K A spol. s r.o., se sídlem v Buši 96, okres Praha – západ, PSČ 252 08, IČO 46353062, o zaplacení 688 974 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud Praha – západ pod sp. zn. 3 C 453/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 20 Co 198/2019-383, 20 Co 499/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) :
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 11. 7. 2018 č. j. 3 C 453/2014-327, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2019, č. j. 3 C 453/2014-367, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 688 974 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 27. 11. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 20 Co 198/2019-383, 20 Co 499/2015, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 409 472 Kč s příslušenstvím se zamítá; v dalším ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, dovolání postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání uvedla pouze, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud, shledává velmi nepravděpodobné, že by do předmětných elektroměrů žalované zasahoval zjištěným způsobem někdo třetí, nesprávná je podle jejího závěru i výše vypočtené škody. Právní závěry i skutková zjištění jsou podle dovolatelky pro svoji nesprávnost též nepřezkoumatelné. Dovolatelka navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, event. zrušení rozsudku odvolacího soudu a jeho vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka však nikde v dovolání nevymezila konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit dovolatelku, že podle účinného znění občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Sama skutečnost, že má dovolatelka jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu dovolání, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu