ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4317.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4317/2018-851
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně MAGSY, s.r.o. , se sídlem Holešovská 457, PSČ 763 16 Fryšták, identifikační číslo osoby 26230224, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalované SOLLAU s.r.o. , se sídlem Hřivínův Újezd č. p. 212, PSČ 763 07, identifikační číslo osoby 29261759, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze, Vyskočilova 1566, o ochranu proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/25 Cm 135/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2018, č. j. 7 Cmo 204/2017-697, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Růžičky, advokáta se sídlem v Praze, Vyskočilova 1566.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se uvádění na trh, výroby a nabízení magnetických výrobků specifikovaných v žalobě, předmětné výrobky stáhnout z trhu a pod dohledem notáře na své náklady zničit ty, které má ve svém držení, a o této skutečnosti žalobkyni vyrozumět.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 17/25 Cm 135/2012-619, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2017, č. j. 17/25 Cm 135/2012-661, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II a III a ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých je žalobkyně podnikatelkou v oblasti magnetických systémů a velkoobchodním prodejcem magnetických materiálů působícím na trhu od roku 1998. Žalovaná se rovněž zabývá výrobou a prodejem magnetů a magnetických systémů, přičemž vznikla poté, co Z. S., původně zaměstnanec žalobkyně, ukončil pracovní vztah se žalobkyní a založil žalovanou společnost. Konkurenční doložka však nebyla sjednána. Žalovaná vyráběla a prodávala magnety a magnetické separátory, které byly obdobné funkce a konstrukce jako výrobky žalobkyně. Před odchodem Z. S. a dalších zaměstnanců ze společnosti žalobkyně byly na počítači žalobkyně otevřeny soubory, jež obsahovaly mimo jiné výkresy výrobků žalobkyně, kontakty na zákazníky a cenové nabídky. Shodné soubory byly nalezeny rovněž v počítači žalované. Žalobkyně se proti jednání žalované bránila též podáním trestního oznámení, věc však byla Policií ČR odložena.
Po právní stránce se odvolací soud plně ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Neměl pochyb, že jednání žalované bylo jednáním v hospodářské soutěži, pročež byla naplněna první podmínka generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), neshledal však jednání žalované v rozporu s dobrými mravy soutěže. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by shodné soubory, které byly nalezeny na počítačích žalobkyně a žalované, byly žalovanou zneužity. Zároveň nebylo v řízení prokázáno, že by došlo k porušení práv žalobkyně k užitnému vzoru magnetického separátoru, jak v řízení tvrdila žalobkyně. Za stěžejní přitom odvolací soud považoval skutečnost, že žalobkyně v řízení netvrdila obohacení trhu specifickým, novým či jedinečným řešením, pro které by jí náležel předstih před ostatními soutěžiteli a právo bránit všem ostatním soutěžitelům v jeho převzetí a užívání. Podle odvolacího soudu lze u magnetických výrobků, jejichž výrobou a prodejem se obě účastnice řízení zabývají, očekávat konstrukční a funkční podobnost, což bylo podpořeno zjištěním, že na trhu působí mimo žalobkyni a žalovanou další producenti takto podobných výrobků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobkyně, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud nepovažovaly porušení práva z užitného vzoru žalobkyně za jednání rozporné s dobrými mravy soutěže, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který závěr o porušení práv z užitného vzoru neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů sice vyplývá, že žalobkyně byla v rozhodné době vlastnicí užitného vzoru pro jeden z výrobků uvedených v žalobě (magnetický separátor), zároveň ale soudy shodně uvedly, že v řízení nebylo prokázáno porušení práv z tohoto užitného vzoru. Není tedy případný odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1393/2013, neboť tam řešený případ spočíval mj. v posouzení, zda žalovaná zasáhla do práv žalobkyně z průmyslového vzoru, přičemž soud do průmyslových práv žalobkyně v tamní věci shledal. O takový případ se však v posuzovaném řízení nejedná a závěry odvolacího soudu nejsou nikterak v rozporu s žalobkyní odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedená námitka žalobkyně tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Související námitkou, podle které předložením odborného vyjádření patentového zástupce J. G. ze dne 21. 10. 2016 žalobkyně „řádně doložila a prokázala“, že došlo k porušení jejího užitného vzoru, žalobkyně dovolacímu soudu pouze předkládá své právní posouzení věci založené na jiném skutkovém základu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, však není způsobilým dovolacím důvodem. Žalobkyně totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Rovněž výtka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže, přičemž se měl odchýlit od závěrů judikatury vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Dovolatelka tak (opětovně) konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v projednávané věci neshledal, že by se žalovaná ve vztahu k žalobkyni dopustila zákeřného, podvodného či parazitujícího jednání, nýbrž ve shodě se soudem prvního stupně naopak konstatoval, že konstrukční a funkční podobnost předmětných magnetických výrobků je dána jejich povahou a funkcí, což podpořil zjištěním, že na trhu existují další výrobci, kteří se zabývají výrobou a prodejem magnetických výrobků a jejich zpracování má s ohledem na funkčnost obdobný charakter.
Námitky žalobkyně vytýkající soudům nižších stupňů vady řízení (věcná nepříslušnost soudu prvního stupně, neprovedení důkazu odvolacím soudem pro rozpor s §205a o. s. ř.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v daném případě není.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náklady odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu