ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4412.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4412/2018-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně COLORLAK, a. s. , se sídlem ve Starém Městě, Tovární 1076, identifikační číslo osoby 49444964, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované ROKOSPOL a. s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, identifikační číslo osoby 25521446, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, o zaplacení částky 2.250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 195/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54 Co 2/2018-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54 Co 2/2018-204, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 24 C 195/2013-164, žalobu o zaplacení částky 2.250.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně rozhodoval po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení smluvní pokuty s tím, že je věřitelem pohledávky za žalovanou z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2012 uzavřené mezi COLORLAK-SERVIS s. r. o., IČO 27206467, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, přičemž pohledávka představuje smluvní pokutu vzniklou ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní o převodu nemovitostí uzavřené dne 21. 7. 2008 (dále též jen „smlouva“) mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále jen „budoucím prodávajícím“) a žalovanou. Podle smlouvy měla žalovaná zaplatit dle článku D odst. 1 smlouvy budoucímu prodávajícímu v případě, že z důvodů na její straně nedojde k uzavření kupní smlouvy, smluvní pokutu ve výši 2.250.000 Kč, přičemž budoucí kupní smlouva měla být uzavřena do 30 dnů ode dne, kdy budoucí prodávající zajistí v katastru nemovitostí výmaz zástavního práva váznoucího na nemovitostech uvedených v článku A odst. 1 smlouvy a zároveň vyzve budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 12. 2009. Přitom dne 27. 12. 2008 sdělil budoucí prodávající žalované, že předpokládá výmaz zástavního práva v průběhu roku 2009 a dopisem ze dne 8. 9. 2009 jí sdělil, že zástavní právo je vymazáno od 5. 9. 2009 a zároveň ji vyzval k uzavření kupní smlouvy. Na tuto výzvu, ani na další ze dne 24. 9. 2009 však žalovaná nikterak nereagovala.
3. Soud prvního stupně vycházel z tohoto prokázaného skutkového stavu. Dne 21. 7. 2008 COLORLAK-SERVIS s. r. o. a žalovaná uzavřely smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí, v jejímž čl. D bodu 1 bylo uvedeno: „Smluvní strany se zavazují uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitosti specifikovanou v čl. E této smlouvy o budoucí smlouvě kupní do 30 dnů ode dne, kdy budoucí prodávající zajistí zrušení a výmaz zástavního práva uvedeného v čl. A odst. 3 váznoucího na nemovitostech uvedených v čl. A odst. 1 této smlouvy z katastru nemovitostí a vyzve budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy, nejpozději však do 31. 12. 2008. Strany se dohodly, že pokud budou v odstranění zástavního práva bránit závažné důvody nezaviněné budoucím prodávajícím, prodlužuje se termín pro uzavření smlouvy do 31. 12. 2009.“ Dopisem ze dne 27. 12. 2008, který byl podán k poštovní přepravě dne 29. 12. 2008, COLORLAK-SERVIS s. r. o. sdělila žalované, že se do uvedeného dne nepodařilo splnit podmínku pro uzavření kupní smlouvy sjednanou v čl. D odst. 1 smlouvy, kterou byl výmaz zástavního práva k předmětným nemovitostem. COLORLAK-SERVIS s. r. o. předpokládala uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 12. 2009 v souladu s poslední větou čl. D odst. 1 smlouvy. Dopisem ze dne 8. 9. 2009, který dne 9. 9. 2009 podepsal předseda představenstva žalované, COLORLAK-SERVIS s. r. o. sdělila žalované, že ke dni 5. 9. 2009 bude vymazáno zástavní právo a že podle čl. D odst. 1 vyzývá k uzavření kupní smlouvy. Týž dopis s datem 24. 9. 2009 zaslala 24. 9. 2009. Dne 9. 11. 2009 byl žalované zaslán další dopis s výpisem z katastru nemovitostí. Návrh na výmaz zástavního práva byl podán dne 31. 8. 2009. Dne 3. 12. 2012 COLORLAK-SEVIS s. r. o a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 2.250.000 Kč s příslušenstvím. Téhož dne bylo žalované zasláno oznámení o postoupení. Dopisem ze dne 10. 12. 2012, který byl doručen na adresu sídla žalované dne 11. 12. 2012, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě smluvní pokuty. Soud prvního stupně ve věci postupoval podle §45 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přičemž vzal za rozhodné, že žalobkyně sice tvrdila, ale již neprokázala, že by se do dispoziční sféry žalované dostala do dne 31. 12. 2008 informace právního předchůdce žalobkyně o tom, že se z důvodů nezaviněných právním předchůdcem žalobkyně nepodařilo zajistit výmaz zástavního práva k nemovitostem, které byly předmětem koupě, a z toho důvodu se termín pro uzavření kupní smlouvy prodloužil do 31. 12. 2009 ve smyslu čl. D bodu 1 smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož žalobkyně disponuje pouze podacím lístkem (ale ne již např. dodejkou), nebylo nade vši pochybnost jisté, zda se dopis skutečně dostal do dispoziční sféry žalované do dne 31. 12. 2008. Soud tak uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně.
4. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav, nesouhlasil však s právními závěry soudu prvního stupně, neboť odlišně hodnotil platnost smlouvy. Odvolací soud uvedl, že pro daný případ bylo podstatné, že v čl. E smlouvy - „Kupní smlouva o převodu nemovitostí“ (čl. III. kupní cena) bod 1 bylo uvedeno: „Kupní cena za prodej všech nemovitostí specifikovaných v čl. II. odst. 1 této smlouvy byla stanovena dohodou smluvních stran a činí včetně DPH …….. Kč (slovy: ……………… korun českých). [konkrétní výše kupní ceny v tomto ustanovení bude v konečném znění textu smlouvy stanovena způsobem dohodnutým účastníky v čl. C odst. 1]. “ V čl. C odst. 1 smlouvy bylo uvedeno: „Smluvní strany prohlašují, že se dohodly na tom, že kupní cena všech nemovitostí uvedených v čl. A odst. 1 bude stanovena dohodou stran jako cena smluvní ve výši 4.500.000 Kč (slovy: čtyři miliony pět set tisíc korun českých) včetně DPH, snížená o výši nájemného skutečně zaplaceného budoucím kupujícím budoucímu prodávajícímu na základě smlouvy o nájmu těchto nemovitostí, která se současně s touto smlouvou uzavírá a jež je její přílohou č. 1, do dne vkladu vlastnického práva ve prospěch budoucího kupujícího.“ Na základě výše uvedeného textu odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání obsažené v čl. E v návaznosti na čl. C odst. 1 ohledně určení výše kupní ceny prodávaných nemovitostí, respektive stanovení způsobu jejího určení, neumožnilo ke dni uzavření smlouvy (21. 7. 2008) určení, jaká konkrétní částka měla představovat kupní cenu, neboť ani jedna ze smluvních stran neznala přesnou výši skutečně zaplaceného nájemného, o které se měla snížit částka 4.500.000 Kč. Odvolací soud uvedl, že uvedený nedostatek při určení kupní ceny ve smlouvě měl podle §37odst. 1 ve spojení s §50a odst. 1 obč. zák. za následek absolutní neplatnost celé smlouvy, tedy smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí uzavřené dne 21. 7. 2008 mezi COLORLAK-SERVIS s. r. o. jako budoucím prodávajícím a žalovanou jako budoucím kupujícím. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty sjednané stranami v čl. D smlouvy, která byla shledána neplatnou, bylo i toto ujednání o smluvní pokutě neplatné podle §37 odst. 1 a §544 odst. 2 obč. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, „do výroku I. v celém jeho rozsahu“, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost [ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“] spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak. Za tuto otázku žalobkyně považuje otázku platnosti smlouvy v souvislosti s ujednáním o kupní ceně určením způsobu vytvoření kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí. Žalobkyně má za to, že odvolací soud tuto otázkou nesprávně právně posoudil, když způsob sjednání kupní ceny vyhodnotil jako neurčitý a způsobující neplatnost celé smlouvy. Podle názoru žalobkyně měl odvolací soud naopak vyhodnotit způsob sjednání kupní ceny za způsob zcela v souladu s požadavky právních předpisů, její sjednání za platné, a za platnou rovněž celou smlouvu. Má za to, že dohoda o ceně byla sjednána zcela určitě, přičemž obě smluvní strany ujednání o kupní ceně rozuměly, obě měly o aktuální výši kupní ceny neustále přehled a bylo zjevnou vůlí stran skutečně ujednat kupní cenu právě způsobem, který vyplývá z textového a logického výkladu ujednání smlouvy. Žalobkyně argumentuje i tím, že výše kupní ceny byla zcela zřejmá a smluvním stranám známa již ke dni uzavření smlouvy, jakož i po celou dobu jejího trvání s tím, že jediným modifikátorem výše kupní ceny byla vždy jen konkrétní platba ze strany žalované a že nenastal za dobu platnosti smlouvy skutečně žádný okamžik, kdy by obě smluvní strany neznaly konkrétní výši kupní ceny. Dále namítá, že i kdyby byla sjednaná kupní cena nebo způsob jejího vytvoření v rozporu s ustanovením zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zák. o cenách“), podle §589 obč. zák. by se jednalo o neplatnost relativní dle §40a obč. zák., přičemž s ohledem na to, že tuto žalovaná nikdy nenamítala, ani jinak se ji nedovolala, má být odpovídající právní úkon považován za platný.
7. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
9. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení otázky určitosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní podle obchodního zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Odvolací soud již v předchozím usnesení uvedl, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
13. Podle ustálené soudní praxe smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obch. zák., i když se týká nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Z právní úpravy podávané obchodním zákoníkem ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ustanovení §289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku apod. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy tak může v rámci výše vymezených vztahů sloužit pro přípravu uzavření jakékoliv (zákonem umožňované) smlouvy. Je tak použitelná pro účely uzavření smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy inominátní. V případě zmíněných smluv určitého druhu pak smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku. Z žádného zákonného ustanovení pak nevyplývá, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy (respektive smlouva o smlouvě budoucí), by se též – pod sankcí absolutní neplatnosti – nezbytně musela spravovat ustanoveními občanského zákoníku (§50a obč. zák.) a nikoliv tedy ustanovením §289 obch. zák. (viz R 27/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 29 ICdo 95/2015).
15. Občanskoprávní režim budoucí smlouvy nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008).
16. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že smluvní ujednání obsažené v čl. E v návaznosti na čl. C odst. 1 ohledně určení výše kupní ceny prodávaných nemovitostí, respektive stanovení způsobu jejího určení, neumožnilo ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní (21. 7. 2008) určení, jaká konkrétní částka měla představovat kupní cenu, neboť ani jedna ze smluvních stran neznala přesnou výši skutečně zaplaceného nájemného, o které se měla snížit částka 4.500.000 Kč. Dle odvolacího soudu měl uvedený nedostatek při určení kupní ceny ve smlouvě podle §37 odst. 1 ve spojení s §50a odst. 1 obč. zák. za následek absolutní neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí.
17. Závěr odvolací soudu, že smluvní ujednání týkající se určení výše kupní ceny, resp. stanovení způsobu jejího určení, neumožňovalo ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní určit kupní cenu konkrétní částkou, nelze mít za správný a je v rozporu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, a to již z toho důvodu, že odvolací soud aplikoval na předmětnou smlouvu ustanovení §50a odst. 1 obč. zák., přičemž v předchozím rozhodnutí správně dovodil, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku. Obchodní zákoník má přitom samostatnou úpravu smlouvy o smlouvě budoucí obsaženou v §289 a násl. obch. zák., jež se aplikuje v projednávané věci i na předmětnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě týkající se nemovitostí.
18. Podle ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
19. Význam a účel smlouvy o smlouvě budoucí tak, jak ho má na mysli ustanovení §289 a násl. obchodního zákoníku, je chápán ve funkci zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt s určitým obsahem. Je zdůrazňováno, že jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění, když předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je chápána jako samostatný smluvní typ, jehož funkce se projevuje v první, relativně samostatné části kontraktačního procesu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2637/2010).
20. Judikatura dovolacího soudu též dovodila, že jedním ze dvou nutných požadavků §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením; druhým požadavkem je uzavření budoucí smlouvy ve stanovené době (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005).
21. Z požadavků stanovených §289 odst. 1 obch. zák. tedy nevyplývá, že by smlouva o smlouvě budoucí měla obsahovat, jak uvedl odvolací soud, takové ujednání o určení výše kupní ceny, resp. stanovení způsobu jejího určení, jež by umožňovalo již ke dni uzavření této smlouvy určit kupní cenu konkrétní částkou.
V. Závěr
22. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy s ohledem na nedostatek při určení kupní ceny proto obstát nemůže. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tak není správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
23. S ohledem na nesprávnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní se již dovolací soud nezabýval námitkou dovolatelky týkající se relativní neplatnosti posuzované smlouvy.
24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu