ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.5929.2017.3
sp. zn. 23 Cdo 5929/2017-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce: K. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, PSČ 702 00, proti žalované: AIG Europe S.A. , se sídlem v Lucemburském velkovévodství, L-1855 Luxembourg, 35 D, avenue John F. Kennedy, reg. č. B218806, o zaplacení částky 1 674 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 296/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 69 Co 232/2016–153, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 69 Co 232/2016–153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 69 Co 232/2016–153, pod body II a III, se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 30 C 296/2011–128, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 674 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 1. 10. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobou se žalobce domáhal po CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 27655386, zaplacení výše uvedené částky z titulu pojistného plnění, když žalobce požadoval částku 674 000 Kč za dobu nezbytného léčení v délce 337 dní (po 2 000 Kč za den) a částku 1 000 000 Kč jako odškodnění trvalých následků.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl zaměstnán u společnosti p. h. – partner servis s.r.o. od 1. 10. 2007 na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 2007. Dne 14. 3. 2008 byla uzavřena mezi pojistníkem p. h.- partner servis s.r.o. a žalovanou jako pojistitelem pojistná smlouva č. 8000563908 – „Úrazové pojištění klíčových zaměstnanců AIG KEY MAN – Úrazové pojištění osob přepravovaných motorovými vozidly“. Touto pojistnou smlouvu bylo též sjednáno ve prospěch žalobce (soud zjevně nesprávně uvedl „žalovaného“) jako pojištěného a obmyšleného z pojistné smlouvy úrazové pojištění v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou.
Žalobce utrpěl dne 25. 6. 2008 pracovní úraz – poranění pravého kolena.
Žalovaná v souladu s čl. 4.9 pojistné smlouvy žalobci poskytla pojistné plnění za chirurgický zákrok ve výši 30 % pojistné částky, tedy ve výši 60 000 Kč, a v souladu s čl. 4.5.1 pojistné smlouvy poskytla žalobci pojistné plnění ve výši 10 000 Kč (5 x 2 000 Kč) za pětidenní hospitalizaci žalobce v nemocnici.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by jím tvrzený úraz ze dne 25. 6. 2008 poškodil jeho zdraví tak intenzivně, že by byl příčinou jím tvrzeného důsledku, a to lezí mediálního menisku a po menisektomii. Žalobce prokázal, že byl po předmětném úrazu ze dne 25. 6. 2006 po distorzi kolene a v příčinné souvislosti s předmětným úrazem týden v pracovní neschopnosti, vzhledem k již poskytnutému plnění žalovanou ve výši 70 000 Kč a vzhledem k jeho spoluúčasti, nemá nárok ani na denní odškodné za dobu nezbytného léčení následků úrazu. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
Aniž by soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví, označil v rozsudku žalovanou jako „AIG Europe Limited, reg. č. 01486260 – organizační složka pro Českou republiku, IČO 24232777, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2016, č. j. 69 Co 232/2016–153, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Z výpisu z obchodního rejstříku odvolací soud zjistil, že CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, nyní AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, IČO 24232777, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, je organizační složkou zahraniční právnické osoby – společnosti AIG Europe Limited, reg. číslo 01486260, zapsané ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, která je s účinností od 1. 12. 2012 právním nástupcem společnosti CHARTIS EUROPE S.A., reg. č. 552128795 (v důsledku fúze).
Podle odvolacího soudu za stavu, kdy v projednávané věci byla jako žalovaná již v žalobě označena organizační složka zahraniční právnické osoby s identifikačním číslem (CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, IČO 27655386, přičemž odvolací soud zjistil, že IČO uvedené v obchodním rejstříku je 27655385, nikoli 27655386, ve vztahu k čemuž konstatoval, že jde zřejmě o písařskou chybu), jež je odlišné od zahraniční právnické osoby („tj. CHARTIS EUROPE S.A., IČO 552128795“), není žádných pochyb o tom, kdo měl být podle žalobce v této věci účastníkem řízení na straně žalované. Postup podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nebyl proto podle odvolacího soudu v tomto případě namístě. Pokud soud prvního stupně za situace, kdy šlo o žalovanou, která zjevně nebyla nositelem právní subjektivity, a tudíž byla osobou nezpůsobilou být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), s tímto účastníkem jednal a dokonce ve věci rozhodl, zatížil tím řízení procesní vadou. V daném případě je podle odvolacího soudu nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který odůvodňoval postup podle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť byl žalován někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Za stavu, kdy žaloba směřovala proti osobě nezpůsobilé být účastníkem řízení, nebyly podle odvolacího soudu splněny předpoklady ani pro postup podle §107 o. s. ř., když bylo v průběhu řízení soudem prvního stupně nadále jednáno s právním nástupcem takové nezpůsobilé osoby, tj. se společností AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, IČO 24232777. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 o. s. ř., když měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích.
Žalobce namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že žalobcem označená žalovaná CHARTIS EUROPE S.A., organizační složka pro Českou republiku, nemá podle §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení, není možno v řízení odstranit a bylo tak na místě podle §104 o. s. ř. řízení zastavit. Podle dovolatele odvolací soud řízení zastavil v rozporu s ustálenou judikaturou v dané věci, dovolatel přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, podle kterého „je-li řízení zastaveno z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v nezpůsobilosti žalobce být účastníkem řízení, a to za situace, kdy neučinil žádná opatření směřující k odstranění nedostatků či pochybností v identifikaci žalobce, dopouští se restriktivního a přepjatě formalistického výkladu procesních pravidel, což ve svém důsledku vede k porušení práva na přístup k soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. Ke shodným závěrům pak Ústavní soud dospěl rovněž v nálezu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1473/11, a nálezu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03.
Žalobce dále namítal, že přijal-li by výklad odvolacího soudu o tom, že organizační složka není způsobilá nabývat práv a zavazovat se k povinnostem, je s tímto výkladem zcela v rozporu výrok pod bodem II napadeného usnesení, kterým bylo žalované, která není způsobilá nabývat práv, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Vnitřní nesoulad napadeného usnesení přináší nejistotu do právních vztahů a vede k tomu, že žalobci byla uložena nesplnitelná povinnost.
Podle žalobce jej nelze zavázat ani k povinnosti náhrady nákladů za znalecký posudek za situace, kdy jsou řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem postiženy výše vyloženými vadami. Postupoval-li by soud prvního stupně procesně správně a žalobce by vyzval k odstranění vady podání, případně řízení zastavil, náklady na vyhotovení znaleckého posudku by nevznikly. Procesní pochybení tak nelze přičítat k tíži žalobce, který v důvěře v zásadu, že soud zná právo, v řízení pokračoval.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako
v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce (s výjimkou části, ve které směřovalo proti výrokům usnesení odvolacího soudu pod body II a III) je přípustné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011), když žalobce nevyzval k odstranění vady žaloby podle §43 o. s. ř., nýbrž řízení bez dalšího zastavil. Dovolání je i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná, tak jak byla v žalobě identifikována, je organizační složkou zahraniční právnické osoby a jako taková není nositelem právní subjektivity a tudíž ani způsobilým účastníkem řízení a zrušil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení.
Takový závěr je v rozporu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, který posuzoval situaci, v níž byla žalovaná v žalobě označena nikoli jako Česká republika, nýbrž jako organizační složka státu. Zde přijaté závěry jsou plně použitelné v posuzovaném případě (srov. též usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3643/2014). Nejvyšší soud v prvně odkazovaném rozhodnutí uvedl mimo jiné: „Zvláštní kategorii, jež se od uvedených příkladů zjevně liší, představují – v obecné poloze – případy, kdy se sice při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je označen, naznačuje, že nesplňuje podmínky způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze přesto dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje. Právnické osoby totiž svým vnitřním členěním a především nutným určením orgánů, které jednají jejich jménem, vytvářejí typicky předpoklady pro subjektivní – objektivně ovšem nesprávné – ztotožnění určitého článku (orgánu) vnitřní struktury s právnickou osobou jako takovou. Jestliže v konkrétním případě zvolené označení žalovaného objektivně vystihuje takové ztotožnění a vznikne-li tak pochybnost, zda žalobce namísto správného a úplného označení podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. nepoužil k určení právnické osoby – nesprávně – ji reprezentující orgán, otevírá se logická možnost takovou procesní situaci interpretovat nikoliv jako tu, jež se vyznačuje nedostatkem podmínky řízení (nemá-li uvedený orgán způsobilost být účastníkem řízení), ale naopak ji připodobnit nesprávnému označení žalovaného účastníka v žalobě, a tedy i procesní situaci vady žaloby. Vada žaloby pak může spočívat v tom, že žalobce v rozporu s požadavky ustanovení §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. žalovanou právnickou osobu identifikuje zástupně, pomocí jejího určitého organizačního článku. Závěr o takovém nesprávném označení právnické osoby ovšem předpokládá, že v žalobě uvedený ji reprezentující orgán nezaměnitelně určuje právě konkrétní právnickou osobu, a to současně tu, jejíž určení přiměřeně (byť i eventuálně nepřímo) vyplývá i z ostatních částí žaloby, zejména z vylíčení rozhodujících skutkových okolností, resp. má-li v nich potřebnou oporu. O nesprávné označení v uvedeném smyslu půjde především tehdy, jestliže by pojetí orgánu právnické osoby naopak coby samotného žalovaného zakládalo v žalobě logický a věcný rozpor právě mezi takto chápaným určením žalovaného a ostatními v ní uvedenými skutečnostmi. Nesprávnost v označení žalovaného účastníka, jež tedy zahrnuje i nesprávnost takto dovozenou, implikuje postupy soudu ve smyslu §43 o. s. ř., jež sledují její odstranění.“
K obdobnému závěru dospěl také Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 242/98, uvedl, že nepřesné označení „je odstranitelnou vadou návrhu, takže je povinnost soudu dát účastníku řízení možnost takový nedostatek napravit.“
V nálezu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, Ústavní soud vyjádřil, že „pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“
V nyní posuzovaném případě se soud prvního stupně výslovně nezabýval otázkou, zda je žalovaná správně identifikována, tak jak to požaduje občanský soudní řád, a žalobu vyhodnotil tak, že žalobce žaloval zahraniční právnickou osobu jednající v České republice svou organizační složkou. Žalobce jako žalovanou v žalobě označil CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00. Soud prvního stupně, aniž by sám rozhodl o procesním nástupnictví, označil ve svém rozsudku žalovanou jako AIG Europe Limited, reg. č. 01486260 – organizační složka pro Českou republiku, IČO 24232777, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 27655386.
Společnost CHARTIS EUROPE S.A. založená podle práva Francouzské republiky pod identifikačním číslem 552128795, zanikla bez likvidace ke dni 1. 12. 2012 v důsledku fúze se společností Chartis Europe Limited, se sídlem v Londýně, 58 Fenchurch Street, EC3M 4AB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zapsané v Rejstříku společností pod číslem 01486260, která ke dni 3. 12. 2012 změnila název na AIG Europe Limited. Ke dni 15. 10. 2012 byla do obchodního rejstříku zapsána organizační složka společnosti Chartis Europe Limited, a to Chartis Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, dne 11. 12. 2012 byla zapsána změna označení této organizační složky na AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku.
Jak plyne z výše citovaných rozhodnutí, jestliže v konkrétním případě při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je v žalobě označen, zvolené označení vystihuje ztotožnění určité složky právnické osoby s touto právnickou osobou jako takovou, přičemž zvolené označení nesplňuje podmínky způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje, otevírá se logická možnost takovou procesní situaci interpretovat nikoliv jako tu, jež se vyznačuje nedostatkem podmínky řízení, nýbrž jako vadu žaloby. Soud prvního stupně ani odvolací soud však za této situace žalobce podle §43 o. s. ř. k odstranění vady žaloby nevyzvaly. Odvolací soud, přestože odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezohlednil závěry pozdějšího rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které se vypořádávalo s do té doby nesjednocenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namísto toho rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že žalobce žaloval někoho, kdo nemůže být způsobilým účastníkem řízení. Odvolací soud tak nesprávně právně posoudil otázku, zda označení žalované v žalobě mělo vést k zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, anebo zda toto označení zakládalo povinnost soudu vyzvat žalobce k odstranění vady podání podle §43 o. s. ř., neboť jak se podává z výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, není-li nade vší pochybnost účastník řízení jednoznačně a správně vymezen (jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě), je povinností soudu vyzvat účastníka k odstranění takové vady svého podání. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze než hodnotit jako formalistické a v rozporu nejen s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale také s nálezy Ústavního soudu.
Ze spisu se podává, že při jednání před soudem prvního stupně dne 10. 9. 2013 sdělila JUDr. Ivana Klepáčová, advokátka, která v substituci JUDr. Tomáše Uzla, advokáta, zastupovala AIG Europe Limited, organizační složku pro Českou republiku, že v důsledku fúze s původní žalovanou je nyní právním nástupcem žalované společnost AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku. V podáním ze dne 23. 9. 2013 žalobce označil jako žalovanou AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku.
V dovolání žalobce upřesnil, že účastníkem měla být společnost AIG Europe Limited, zapsaná pod reg. č. 01486260, nikoli „původně označená AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, IČO 24232777, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4“, čímž odstranil pochybnost, zda žaloba směřovala proti zahraničnímu subjektu, či jeho organizační složce v České republice.
Po podání (dne 1. 12. 2018) došlo k zániku společnosti AIG Europe Limited, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, The Aig Building, 58 Fenchurch Street, London, EC3M 4AB, reg. č. 01486260, (dále jen „AIG Europe Limited“) v důsledku přeshraniční fúze, v níž se nástupnickou společností stala AIG Europe S.A., se sídlem v Lucemburském velkovévodství, L – 1855 Luxembourg, 35D, avenue John F. Kennedy, reg. č. B218806.
Jelikož v průběhu řízení před soudem prvního stupně CHARTIS EUROPE S.A., kterou je třeba v důsledku upřesnění žaloby považovat za původní žalovanou, zanikla a tím ztratila způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jejím procesním nástupcem se stala AIG Europe Limited, a po jejím zániku se po podání dovolání jejím právním a tudíž procesním nástupcem stala společnost AIG Europe S.A., Nejvyšší soud rozhodl podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 23 Cdo 5929/2017-221, o tom, že v řízení bude na straně žalované jako s účastníkem pokračováno s AIG Europe S.A.
Ze shora uvedeného se podává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení pro nedostatek způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení zastavil, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení (srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že po upřesnění dovolatele Nejvyšší soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalované, bude odvolací soud v řízení pokračovat a rozhodne o odvolání žalobce.
Dovolatel se v dovolání rovněž vymezoval proti výrokům o náhradě nákladů řízení, v souvislosti s nimiž však nespecifikoval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný, ani neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu, kterým napadal správnost výroků o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vadu spočívající v absenci vymezení přípustnosti dovolání jakožto nezbytné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., když pro tuto vadu nelze v této části v dovolacím řízení pokračovat.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu