ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.644.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 644/2020-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. Ch. , nar. XY, s trvalým pobytem v XY, se sídlem v XY, IČO XY, proti žalovanému J. Š. , narozenému XY, s trvalým pobytem v XY, o zaplacení částky 6 809 Kč a o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 30 Ro 2215/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 29 Co 10/2007-288, 29 Nc 8/2007-288, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 22. 11. 2006, č. j. 30 Ro 2215/2003-280, odmítl odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2006,
č. j. 30 Ro 2215/2003-265, kterým byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2007, č. j. 29 Co 10/2007-288, 29 Nc 8/2007-288, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237 o. s. ř., pokud bylo odvolacím soudem rozhodováno ve věci samé. O takový případ se v této věci nejedná. Věcí samou se totiž rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé. Přípustnost dovolání tedy nevyplývá z ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je dále přípustné podle §238 o. s. ř., musí se však jednat o usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po povolení obnovy řízení. V dalších taxativně vymezených věcech (např. ve věci insolvenčního řízení, ve věci výkonu rozhodnutí, apod.) je dovolání přípustné podle §238a o. s. ř. Z žádného ustanovení (a to ani z ustanovení §239 o. s. ř., kterým je upravena přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu) však nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3019/2008). Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, jež bylo uveřejněno pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4365/2008).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu