ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.958.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 958/2020-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 40502, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované GRANDEZZA DESIGN s.r.o. se sídlem Liberec I-Staré Město, Masarykova 699/9, PSČ 460 01, IČO 25024990, zastoupené Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem Liberec, Vítězná 734/11, PSČ 460 01, o zaplacení 93 467,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 81/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 275/2017-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 244 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 275/2017-369, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 7. 2017, č. j. 39 Cm 81/2011-328, ve výroku I. do částky 93 467,67 Kč a ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 93 467,67 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, výrokem II. potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve zbývající části 256 237,33 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně, která se po žalované domáhá náhrady škody za nezměřenou a odebranou elektřinu za 81 dnů od data po posledním odečtu dne 15. 5. 2009 (na odběrním místu u žalované - Ratboř, Komenského 40) do 5. 8. 2009 ve výši 323 225 Kč a náhrady nákladů se zjištěním a prošetřením neoprávněného odběru elektřiny ve výši 26 480 Kč na odběrním místě žalované.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že při kontrole elektroměru č. T 4541889 v odběrním místě Ratboř, Komenského 40 byl dne 5. 8. 2009 zjištěn neoprávněný zásah do elektroměru, kdy na krytu svorkovnice chyběly firemní plomby a na krytu elektroměru v levé i pravé části chyběla cejchovní plomba (viz závěry znaleckého posudku), čímž byl neoprávněný zásah do elektroměru jednoznačně prokázán. Odvolací soud považoval za správný právní názor soudu prvního stupně, že podle zákonné úpravy (zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, platný v rozhodném znění) je dána objektivní odpovědnost žalované, jakožto odběratelky, za škodu způsobenou neoprávněným odběrem. V této souvislosti odkázal i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1102/2006.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou výše škody, resp. výše náhrady za neoprávněný odběr. Při posouzení této otázky vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že: „Pokud škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu, stanovená podle prováděcího předpisu k §51 energetického zákona, je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze takto vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody. Pokud pak na základě provedených důkazů soud nedospěje v konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by tak způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.“ Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyní požadovaná částka náhrady škody za neoprávněný odběr mnohonásobně překračuje běžnou spotřebu elektrické energie žalovanou za srovnatelné období. Podle názoru odvolacího soudu ale soud prvního stupně nepostupoval při posouzení odpovídající výše náhrady v souladu s cit. nálezem Ústavního soudu, a proto přistoupil ke spravedlivému uvážení o tom, jaká výše škody by za neoprávněný odběr odpovídala kritériím stanoveným citovaným nálezem, tedy aby výše škody se v co největší možné míře blížila skutečně způsobené škodě a představovala spravedlivou rovnováhu mezi ochranou majetku škůdce i poškozeného. Odvolací soud vzal za základ spravedlivého uvážení stanovení výše škody výši spotřeby v odběrním místě Ratboř, Komenského 40 za období let 2006 až 2008, které předcházely roku, ve kterém byl zjištěn neoprávněný odběr (v roce 2009). Výpočtem zjistil, že průměrná denní spotřeba za dané roky činila 147,5 kWh a že za 81 dnů by činila průměrná spotřeba 11 947,5 kWh, takže při ceně 6,0068 Kč/1 kWh by cena neoprávněně odebrané elektřiny odpovídala podle spravedlivého uvážení částce 71 766,24 Kč. Odvolací soud se dále zabýval požadavkem žalobkyně, týkající se náhrady nákladů spojené se zjištěním a prošetřením neoprávněného odběru elektřiny na odběrním místě Ratboř, Komenského 40 s ohledem na §15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, platné v rozhodné době. Za účelně vynaložené náklady shledal odvolací soud náhradu za práci techniků na odběrním místě, cestovní náklady techniků, náklady na znalecký posudek a náklady na přezkoušení elektroměru, v celkové výši 21 701,43 Kč. Za celkově oprávněnou náhradu tedy považoval částku 93 467,67 Kč, a proto co do této částky změnil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva, týkající se aplikace spravedlivého uvážení soudu při určení výše škody, resp. volné úvahy soudu, jelikož odvolací soud se při provedení vlastní volné úvahy dopustil libovůle, když jeho rozhodnutí postrádá logické vysvětlení a odůvodnění stanovené výše škody. Podle dovolatelky je takové rozhodnutí v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, z něhož vyplývá, že volné hodnocení soudu musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovůle, tedy nijak nepodložené úvahy soudu, a též v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, v němž soud vyslovil, že podkladem pro úvahu soudu jsou takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, v tom, že závěry soudu jeho volné úvahy musí být v odůvodnění rozhodnutí popsány v takové míře konkrétnosti, aby byly seznatelné a přezkoumatelné. V souvislosti s předestřenou otázkou dovolatelka poukázala i na závěry Ústavního soudu, např. v jeho usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 1472/10, týkající se mezí volné úvahy.
Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu již ve skutečnosti, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy pouze stroze konstatoval, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, neuvedl konkrétně v čem spatřuje rozpor a proč považuje uvážení soudu za chybné, čímž se podle dovolatelky dopustil nepřiměřené libovůle, když se rozhodl nahradit spravedlivé uvážení soudu prvního stupně svým vlastním, a to bez dostatečného pregnantního vysvětlení, proč přistoupil k vlastnímu rozhodnutí o výši škody na základě spravedlivého uvážení, jakožto výjimečného způsobu rozhodnutí. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud založil následné vlastní zjištění škody na nesprávném a nepravdivém předpokladu, že v předmětném období 81 dnů elektroměr nic nezaznamenával a na této nesprávné premise založil veškeré své další výpočty a úvahy. Namítá, že odvolací soud zcela ignoroval skutečně naměřenou, vyfakturovanou a zaplacenou spotřebu a ve výsledku tak „přidal“ k roku 2009 dalších 81 dní s uměle vypočítanou spotřebou, kdy vyšel nesprávně a nelogicky pouze z některých provedených důkazů, a naopak jiné rozhodné opomenul. Dovolatelka rovněž připomněla, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, nemá být zjištěná výše sankční, ale má co nejvíce odpovídat skutečné výši způsobené škody. Odvolací soud avšak podle dovolatelky aplikoval cenu sankční a vůbec se nezabýval skutečnou, v daném období běžně fakturovanou cenou. Dovolatelka zároveň považuje rozhodnutí odvolacího soudu ze nedostatečně odůvodněné a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření v němž uvedla, že se s právním názorem dovolatelky neztotožňuje, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za právně správné a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a též v souladu s právními názory Ústavního soudu, definovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15. Připomněla, že údaje spotřebované elektrické energie za roky 2006 až 2008, z nichž odvolací soud vyšel při stanovení výše náhrady škody, žalovaná nikdy nerozporovala, stejně jako skutečnost, že odvolací soud při stanovení délky trvání neoprávněného odběru vycházel z právních předpisů stanovují právní domněnku délky trvání neoprávněného odběru. Stanovenou cenu není možno považovat podle žalobkyně v žádném případě za sankční, neboť odvolací soud při jejím stanovení postupoval v souladu s oceněním podle tehdy platného ustanovení §14 odst. 4 vyhl. č. 51/2006 Sb. a cenovým rozhodnutím platným v době uskutečnění neoprávněného odběru. Navrhla proto zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nebylo shledáno, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury.
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán zjištěným skutkovým stavem, který v dovolacím řízení nemůže být měněn. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkového závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že na odběrním místu žalované - Ratboř, Komenského 40 došlo k neoprávněnému zásahu do elektroměru a k neoprávněnému odběru elektrické energie, což dovolatelka ani nezpochybňuje. Odvolací soud v rozhodnutí dále konstatoval, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní požadovaná částka náhrady škody za neoprávněný odběr mnohonásobně překračovala běžnou spotřebu elektrické energie strany žalované za srovnatelné období, a bylo proto bylo namístě, aby o výši náhrady škody rozhodl soud podle spravedlivého uvážení o tom, jaká výše škody by za neoprávněný odběr odpovídala kritériím přiměřené výše. Podle právního názoru odvolacího soudu avšak soud prvního stupně nepostupoval při stanovení výše škody při neoprávněném odběru elektřiny v souladu s právním závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, k řešení otázky stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie, jehož závěry v odůvodnění rozhodnutí odvolací soudu podrobně citoval s cílem odůvodnit svůj právní závěr, proč přistoupil k vlastnímu právnímu posouzení, jestliže soud prvního stupně nerespektoval pravidla nastavená Ústavním soudem k otázce stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie. Nelze tedy dovodit, že by z rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zřejmé, proč se odvolací soud rozhodl rozsudek soudu prvního stupně změnit, jak dovolatelka namítá.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, Nejvyšší soud nepovažuje tuto námitku dovolatelky za důvodnou, neboť odvolací soud právě ve smyslu závěrů uvedených rozhodnutí postupoval při stanovení výše nároku žalobkyně z konkrétních zjištěných okolností, za něž považoval zjistitelné odběry elektrické energie na odběrním místě žalované za předešlá období před zjištěním neoprávněného odběru, tedy z takových skutečností, které umožňovaly soudu založit úvahu o výši nároku na určitém kvantitativním posouzení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při vlastní volné soudcovské úvaze nedopustil libovůle, jeho rozhodnutí nepostrádá logické vysvětlení a odůvodnění výpočtu výše škody, jestliže odvolací soud podrobně odůvodnil výpočet založený na zjištění skutečných odběrů na odběrním místě žalované před neoprávněným odběrem a ohodnotil cenou ve smyslu prováděcích předpisů energetického zákona. Úvahu soudu neshledal dovolací soud nepřiměřenou zjištěným okolnostem, jestliže odvolací soud svoji úvahu opřel o tyto okolnosti, umožňující srovnatelné kvantitativní porovnání (obdobných) případů v daném místě a čase. Úvaha soudu byla podložena logickým a v rozhodnutí odůvodněným úsudkem. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo projevem libovolné, resp. nijak nepodložené úvahy soudu, že by odůvodnění úvahy odvolacího soudu nesplňovalo požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti, či že by úvaha soudu byla nepřiměřená zjištěným okolnostem. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž je volná úvaha soudu na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženy logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, nebo ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, odkazující na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009 – všechny dostupné na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pominul skutečnost zjištěného a fakturovaného odběru elektrické energie žalované, pak za situace, kdy byl prokázán neoprávněný zásah do elektroměru a jednalo se v dané věci o neoprávněný odběr elektřiny, jsou logicky tyto námitky irelevantní a směřují ve skutečnosti do hodnocení důkazů odvolacím soudem, stejně jako námitky dovolatelky, že odvolací soud při právním posouzení vyšel jen z některých provedených důkazů a naopak některé zcela opomenul. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 – dostupné na www.nsoud.cz ). Rovněž námitky dovolatelky spojené s kritikou odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, které směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, případně i ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018 - dostupné na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu