ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1031.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1031/2019-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) D. K., narozeného dne XY, bytem XY, b) L. K., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 2006/26, a c) A. O., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, proti žalované Z. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 9/2017, o dovolání žalobců a) a b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018, č. j. 35 Co 253/2018-84, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2018, č. j. 16 C 9/2017-71, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 7.3.2017 se žalobci a) až c) domáhali určení svého dědického práva po zůstavitelce L. J. zemřelé dne 2.4.2008, k čemuž byli v rámci dodatečného projednání dědictví ohledně družstevního podílu zůstavitelky (původně bylo dědické řízení zastaveno pro zanechání majetku nepatrné hodnoty) odkázání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12.1.2017, č. j. 32 D 351/2014-130.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30.4.2018, č. j. 16 C 9/2017-71, rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby žalobkyní c), neboť žalobci a) a b), kteří tvoří s žalobkyní c) tzv. nerozlučné společenství [§91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“)], se zpětvzetím žaloby nesouhlasili.
K odvolání žalobkyně c) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.8.2018, č. j. 35 Co 253/2018-84, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní c) ze dne 16.3.2018 je účinné.“ Nesouhlasil s názorem o nerozlučném společenství žalobců a) až c), protože uplatnili „tři samostatné na sobě nezávislé nároky týkající se vždy toho kterého žalobce. Každý ze žalobců v závislosti na vůči němu uplatněných důvodech vydědění v žalobě tvrdí rozhodné skutečnosti, které mají zpochybnit platnost vydědění, přičemž všechny tyto tři návrhy směřují proti žalované, tedy další účastnici dědického řízení, která dědické nároky žalobců zpochybňuje.“ Žalobci „neuplatnili žádná společná práva, o kterých by bylo namístě rozhodnout jedním rozsudkem stejně ve vztahu ke všem třem. Předmětné řízení může naopak skončit i vyhlášením rozsudku, ve kterém bude ve vztahu ke každému ze žalobců rozhodnuto jinak“ a může dojít i k situaci, „kdy se dědic v postavení žalobce domáhá určení, že je dědicem po zůstaviteli, neboť nesouhlasí s důvody vydědění vůči své osobě, zároveň však souhlasí s důvody vydědění dalšího dědice, proto v řízení, ve kterém se další dědic, rovněž vyděděný, bude domáhat určení svého dědického práva, bude v pozici žalovaného.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda dědicové, kteří byli odkázáni na podání žaloby ve sporu o dědické právo (§175k odst. 2 o.s.ř.), jsou nerozluční společníci, odchýlil na ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukazujíce na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.4.1979, Cpj 169/78, ze dne 8.6.1982, Cpj 165/81, ze dne 24.2.2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008, ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1837/2000, a ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci tedy bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, zda dědicové, kteří byli odkázáni na podání žaloby ve sporu o dědické právo (§175k odst. 2 o.s.ř.), jsou nerozluční společníci. Protože při jejím řešení se odvolací soud odchýlil na ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobců a) a b) je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. podle důvodů vymezených v dovolání a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu je podstatné, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 12.1.2017, č. j. 32 D 351/2014-130, byli žalobci a) až c) podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. odkázáni k uplatnění svého práva podáním žaloby.
Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§175k odst. 2 o.s.ř.).
Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně (§91 odst. 2 o.s.ř.).
Právní otázka, zda v případě subjektivní kumulace ve sporu o dědické právo jde o nerozlučné společenství je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálena. Byl přijat a zdůvodněn závěr, že ve sporném řízení je třeba považovat všechny účastníky dědického řízení ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. za nerozlučné společníky, a to jak na straně žalující, tak na straně žalované (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/82, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982). Tento závěr je nadále přijímán jako správný a Nejvyšší soud České republiky nemá důvod na něm cokoliv měnit, což se odráží v navazující judikatuře (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1837/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 2088/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010), podle které je-li určen okruh účastníků sporného řízení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva.
Možná diskrepance mezi hmotněprávním zájmem a procesněprávním postavením účastníka je pro závěr, že žalobci, kteří byli usnesením soudu podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. odkázáni, aby uplatnili své právo žalobou, mají ve sporném řízení postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), bezvýznamná. K tomu se dovolací soud vyjádřil již ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, pod bodem 2, na kterou i v tomto směru navázala judikatura následující (viz např. již zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to rozsudek ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, a usnesení ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 2088/2006, nebo rozsudek ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010), ve které byl přijat závěr, že bez ohledu na procesní stanovisko účastníka ke sporné otázce, bude vystupovat ve sporném řízení na straně sporu dle obsahu rozhodnutí soudu vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Ve sporném řízení totiž nerozlučné společenství, ať již na straně žalující nebo žalované, nemusí splývat se společnými hmotněprávními zájmy účastníků sporného řízení (dědiců), protože procesní postavení účastníka je podmíněno procesním předpisem (§175k odst. 2 o.s.ř.). V poměrech posuzované věci je zmíněná možná diskrepance upozaděna tím, že procesní postavení ve sporném řízení je určeno obsahem usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.1.2017, č. j. 32 D 351/2014-130, kterým byli žalobci a) až c) odkázáni, aby své právo uplatnili žalobou.
Musí-li být účastníky řízení všichni, kdo se účastní dědického řízení, aby mohla být otázka dědického práva vyřešena rozsudkem, jehož výrok by byl pro ně závazný (§159a odst. 1 o.s.ř.), pak také skutečnost, že výsledek sporného řízení nemusí vyznít pro všechny žalobce shodně v tom smyslu, že by žalobě ve vztahu ke každému z nich bylo vyhověno nebo byla zamítnuta, je pro závěr, že jde o nerozlučné společenství bezvýznamná. Podstatné je, že pro všechny účastníky sporného řízení, kteří jsou totožní s účastníky řízení o dědictví, bude jediným rozsudkem pravomocně určeno, zda i ten (ti) z účastníků řízení o dědictví, jehož (jejichž) dědické právo se jevilo jako méně pravděpodobné, je dědicem (jsou dědici) po zůstaviteli, resp. v tomto případě zůstavitelce.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci a) až c), kteří byli usnesením soudu podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. odkázáni, aby uplatnili své právo žalobou, mají ve sporném řízení postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.). Protože žalobci a) a b) s dispozitivním úkonem žalobkyně c), která vzala žalobu zcela zpět, nesouhlasili, nemůže být s ohledem na zásadu jednomyslnosti k takovému úkonu přihlédnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 591).
Z hlediska dovolacího důvodu není právní posouzení odvolacího soudu správné, odchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Odklizeno muselo být i rozhodnutí soudu prvního stupně, protože k dispozitivnímu úkonu žalobkyně c) neměl soud přihlížet (měl v řízení pokračovat, aniž by o zpětvzetí rozhodoval) z toho důvodu Nejvyšší soud České republiky zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu