ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1054.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1054/2020-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Masarykovy sady č. 76/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupován státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 37/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 18 Co 135/2019-461, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Lotterové, advokátky se sídlem v Českém Těšíně, Masarykovy sady č. 76/18.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 18 Co 135/2019-461, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2019, č. j. 4 C 37/2012-433, kterým bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli A. M., zemřelém dne 27. 12. 2011. Vycházel za závěru, že „nebylo prokázáno, a to ani ve vyšší míře pravděpodobnosti, že by závěť ze dne 24. 6. 2011 zůstavitel A. M. nesepsal a nepodepsal vlastní rukou a že by se z toho důvodu mělo jednat o závěť neplatnou“, a že žalobkyně je tak univerzální dědičkou z této závěti.
Žalovaná podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozsudek závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje „ve skutečnosti, že odvolací soud vychází z existence listiny označené jako závěť a otázku platnosti této listiny posuzuje tak, že je platná, pokud nebyl zcela nebo alespoň ve značné míře pravděpodobnosti prokázán opak“. S tímto posouzením žalobkyně nesouhlasí, podle ní z ustanovení §476a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, vyplývá nutnost, „aby skutečnost, že závěť byla napsána a podepsána zůstavitelem, byla prokázána jednoznačně a bez nejmenších pochybností, neboť hypotéza právní normy stojí právě na skutečnosti vlastnoručního sepisu a podpisu zůstavitele, nikoli na předpokladu, že jakákoli listina sepsaná lidskou rukou a opatřená lidským podpisem je listinou sepsanou a podepsanou daným zůstavitelem“. Vychází z názoru, že civilní procesní právo žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene nezná; poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, o které tento svůj názor opírá, a uzavírá, že pokud z obou v řízení zpracovaných znaleckých posudků nevyplývá jednoznačné určení, že sporný podpis je podpisem zůstavitele, pak tyto znalecké posudky ani neprokazují, že by spornou závěť zůstavitel vlastnoručně napsal a podepsal. Protože otázku platnosti závěti jako předpokladu dědického práva posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud správně poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž je třeba na právní úkony (tedy i závěť) hledět jako na platné, pokud není zcela nebo alespoň ve značné míře pravděpodobnosti prokázáno, že se jedná o právní úkon neplatný, a dále, že (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007) pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu na sporné listině, není kategorický, bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. Odvolací soud se správně řídil ustáleným právním názorem, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, a pečlivě přihlížel ke všem provedeným důkazům (znalecké posudky, lékařské zprávy, výpovědi svědků, účastnické výpovědi žalobkyně) a po jejich vyhodnocení dospěl ke správnému závěru, že nebylo prokázáno, že by závěť ze dne 24. 6. 2011 zůstavitel A. M. nesepsal a nepodepsal vlastních rukou.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalované přípustné.
Vyřešení otázky platnosti závěti pořizované podle ustanovení §476a zákona č. 40/1964 Sb., na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999, které žalovaná v dovolání označila jako rozhodnutí, od něhož se odvolací soud při rozhodování v dané věci odchýlil; v tomto rozhodnutí uvedený názor, že „holografní závěť je platným právním úkonem jen tehdy, byl-li v ní uvedený den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, napsán vlastní rukou zůstavitele“, byl vysloven za zcela jiného skutkového stavu věci, než je tomu v dané věci (holografní závěť neobsahovala zůstavitelem vlastnoručně napsané datum podepsání závěti, pouze datum jako součást ověřovací doložky o pravosti podpisu zůstavitele), a závěr, který jí přičítá žalovaná, z této právní věty nevyplývá.
Z obsahu dovolání je zcela zřejmé, že žalovaná v konečném důsledku nesouhlasí se soudem zjištěným skutkovým stavem, který je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, které sama hodnotí odlišně, než soud. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 2 Cdo 4229/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Není-li dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu